Zlatý chlapec
-
Jungle Kitty



    Minulou noc jsem se se Spockem miloval naposledy.
    Tehdy jsme to ještě nevěděli a i nyní to vím jenom já. Ale nevidím pro nás jiné východisko. Když se ohlédnu zpět na poslední noc, na noci předtím, na noci s ním a na noci před ním, všechno nevyhnutelně vedlo k tomuto. Poslední lež a sbohem.
    Nemiluji tě.
    Tak. Zabere to? Nejjednodušší lži jsou obvykle ty nejlepší.
    Ale Spock si zaslouží lepší. Zaslouží si tu nejsložitější, nejpropracovanější lež, kterou jen dokážu vymyslet. Ale nemyslím si, že někdy přijdu s něčím, co si zaslouží. Nikdy jsem nepřišel. Když tak na to přijde, tak ani on. Vždy mi dával to, co jsem potřeboval... ale co jsem si zasloužil?
    Dozajista jsem si nezasloužil dar minulé noci.
    Včera jsme vylodili naše pasažéry a nyní Enterpris čeká, aby je za pár dní opět nalodila. Po šest nocí naší cesty jsem si stěžoval na vyčerpání, předstíral ospalost a jednou dokonce - bože, odpusť mi - jsem řekl: "Spocku, bolí mě hlava."
    Ale minulou noc proti mě nakonec použil svou sílu. Přitiskl mě na posteli a přinutil mě přijmout jeho dotek - měkký a jemný jako pírko, ale spalující. Je to násilí, donutit někoho k tomu, co potřebuje? Jestli ano, pak jsem byl znásilněn. Ale není to horší než to, co mu nyní hodlám provést já.
    Celého se mě dotýkal, tiskl své prsty na všechna místa kromě bodů pro splynutí myslí. Nejprve jsem se nechtěl poddat, i když každý nerv mého těla křičel rozkoší. Neustále jsem si připomínal, proč ho zastavit, kdyby chtěl iniciovat mind meld. Ucítil můj strach. Těsně mě objal a řekl: "Nebuduto od Tebe žádat."
    Pak jsem se uvolnil, jistý si sobeckým vědomím toho, že jsem v bezpečí.
    Nikdy nepochopím, proč se rozhodl dát mi to, co mi dal. Nějaké tušení, nějaká předtucha? Ne, můj logický první důstojník nevěří v intuici. Ale něco způsobilo, že jednal tak, jak jednal. Něco mu řeklo, aby si to spočítal. A on tak učinil. Jemně, nesobecky, láskyplně zajistil, že nikdy nezapomenu.
    Něžně mě hladil... ani nevím jak dlouho. Prostě to pokračovalo a pokračovalo, až tu nebylo nic než jeho dotek.
    "Pro Tebe, můj t´hy´la," zašeptal. "Toto je pro Tebe."
    Elegance a grácie tohoto jazyka mi obvykle byla nepříjemná. Ale naučil jsem se ji u něj akceptovat a milovat.
    Několikrát jsem se k němu natáhnul, chtěl jsem se ho dotknout, dát se mu. Ale pokaždé mou ruku zastavil. S kýmkoliv jiným bych si myslel, že to je trest za všechen ten čas, kdy jsem mu dával pouze to, co jsem mu chtěl dát, místo toho, co potřeboval. Ale ne Spock. Tento druh necitelnosti mu nebyl vlastní. Zastavil mě, pevně mi odtáhl ruku ze svého těla a pak mě dál hladil. A nemohl jsem dělat nic kromě vnímání jeho doteku a následování jej.
    Ke konci se přes mě přelil jeho hlas, šeptal mi věci, které jsem potřeboval slyšet.
    "Nic od Tebe nežádám. Ber, co Ti nabízím. Vše, co od Tebe žádám je být Ti nablízku, držet Tě, vědět, že Ti dávám rozkoš. Být zahříván Tvým světlem, můj k´harai."
    Svinul jsem se a zavzlykal mu do ramene, když jsem dosáhl vrcholu.
    Můj k´harai. Můj zářivý. Můj zlatý.

***

    Zlatý chlapec. Nebyl jsem na akademii ani měsíc, když mě takto kdosi poprvé nazval. Byl jsem natolik hloupý, že mi to lichotilo. Od té doby mě to pronásledovalo. Používali to jak v obdivu, tak ze žárlivosti.
    "Komackův zlatý chlapec."
    "Zlatý chlapec se svým legendárním štěstím."
    Občas jsem na to hrál, občas jsem jen zavrtěl hlavou a řekl:"Kdybys jen věděl". Jednou nebo dvakrát jsem si gratuloval při podvodu. A na chvíli - a opravdu jen trošku - jsem tomu i věřil.
    Kdybych tuhle odpornou frázi ještě někdy slyšel, kdyby byl někdo natolik hloupý, aby mi to řekl do očí, zakroutil bych mu krkem.

***

    Měl bych se vrátit na Enterprise, ale nemůžu. Ještě nejsem připraven čelit Spockovi. Ne poté, co jsem zjistil. Možná kdybych se zdržel dostatečně dlouho, vzdal by to a šel by spát. Možná kdybych se dostatečně opil, zítřejší kocovina by mi pomohla dostat přes to, co musím udělat. Možná kdybych se zaplet do nějaké bitky, zabili by mě a nikdy bych se nemusel dočkat zítřka.
    Nemohu uvěřit, že jsem našel toto místo. Prolezl jsem několik barů poté, co jsem odešel z uzavřeného prostoru a všechny odmítnul, protože jsem věděl, že budou plné uniforem, opatrně usrkávajících své drinky a provozujících civilizovanou konverzaci. Ale toto místo je přesně to, co jsem hledal. Tolik se podobá Prvnímu Kontaktu a tak napůl jsem čekal, že uvidím Gary Mitchella, jak se naklání u baru.
    První Kontakt. Patnáct let jsem si úmyslně zakazoval myslet na toto odporné doupě.
    Asi tak v půlce prváku mě Gary zasvětil do jeho kouzel, podobných jako byly tady. Bylo pořádně daleko od Akademie, pití bylo levné a nikdo po tobě nechtěl občanku.
    Nyní bych si mohl dovolit lepší a nikdo by po mě nechtěl znát můj věk. Ale mé instinkty jsou silné - toto je perfektní místo, kde se mohu vyrovnat se svými hříchy.
    Barman se mě zeptal, co chci. Dobrá otázka.
    Chci se pořádně opít a nestarat se o nesouhlasné pohledy svých kolegů oficírů.
    Chci přijít na to,co se ksakru chystám Spockovi říct.
    Chci najít toho nevinného chlapce z Iowy a říct mu, aby utíkal o život.

***

    "Ježíši, Mitchelli,co je tohle za místo?"
    "To je ten druh místa, které si můžeme dovolit."
    "Je odporný."
    "No tak si umyješ ruce, až se vrátíme na pokoj. Najdi stůl, já objednám u baru."
    Posadil jsem se a Gary zmizel ve tmě. Doslova. První Kontakt by mohl být stejně dobře nazván Černá Díra. Trvalo mi to nejmíň minutu, než jsem viděl cokoliv dál než půl metru. A to, co jsem viděl, mě šokovalo až do hloubi mé sedmnáctileté duše.
    Byly tu malé skupiny a páry, choulily se u stolů a v koutech. Občas zazněl smích, ale povětšinou každý mluvil šeptem, jako kdyby byl v kostele. U baru sedělo pár osamělců, prohlíželi si místnost zpoza přivřených víček a zároveň se jim dařilo vypadat zoufale.
    Lidé a emzáci. Emzáci a emzáci. Bylo to jako zpomalený tanec, jak se dávali dohromady nebo pátrali po čerstvém partnerovi.
    Byl to bar celesterů.
    A najednou jsem věděl, proč můj spolubydlící nemá nikdy nouzi o peníze.

***

    Uběhlo nejméně dvě stě let, kdy se lidé přestáli starat o pohlaví kohokoliv partnera. Ale spousta lidí stále neschvalovala sex mimo vlastní druh. A při počtu mimozemských druhá bylo toto jedno z nejstriktnějších tabu. A tudíž nejžádanější. Zakázané ovoce, však víte.
    San Francisco je proslulé počtem a různorodostí svých celesterských barů - hned druhé po Paříži. A jak na to přijde, že kluk z venkova zná pojem ´celester´... no, v něžném věku čtrnácti let jsem četl paměti Celeste de Kuyperové, rané vesmírné průzkumnice, která tvrdila, že měla sex s každým vnímajícím druhem, na který narazila. A samozřejmě i s několika nevnímajícími. V Castru je její socha. Vypadá velmi šťastně.
     Jenže v mém koutku Iowy bylo jen málo nelidí, a jestli tam byli nějací celesteři, pak to drželi v tajnosti. Když jsem odjel na Akademii, snažila se mě matka tím svým podnapilým směšným způsobem varovat před nástrahami velkého zlého města. Něco o tom abych si dával pozor na ´podivíny´. Můj bratr Sam byl výstižnější.
    "Nekuř emzácký ptáky, prcku."
    Miloval jsem svého bratra, ale on nebyl právě tím, co byste nazvali osvícený.

***

    "Jakou peněžitou kompenzaci požadujete na orální sex?"
    "C-co?"
    Vysoký, elegantní mimozemšťan vklouzl do židle naproti mě a zopakoval svou otázku. Stáhl si kapuci svého tmavého kabátu a jeho krása mě překvapila ještě více než jeho otázka.
    Špičaté uši a šikmé obočí by mě měly odpuzovat. Vypadal spíš jako Satan, který se mi vkrádal do snů, když jsem byl ještě malým dítětem. Ale jeho oči, jeho postoj, jeho absolutní klid mi znemožnil pohyb nebo byť jen odhlédnout pryč. Jeho tvář měla sílu a autoritu, za kterou by mě otec zabil.
    Položil ruce na stůl a čekal na mou odpověď. Než jsem ji však stačil zformulovat, můj spolubydlící mě dostal ze ztrnulosti.
    "Sedmdesát pět kreditů."
    "Jaká je vaše role v tomto jednání?" zeptal se Vulkánec.
    "Jsem jeho manažer," odpověděl Mitchell hladce.
    Popadl jsem Garyho za paži a táhl jsem ho dál od stolu.
    "Co si sakra myslíš, že děláš?" chtěl jsem odpověď.
    "Pomáhám ti vydělat si těch nejsnadnějších sedmdesát pět kreditů, jakých se ti kdy podařilo."
    "Podívej, nevím, jak tě mohlo napadnout, že bych-"
    "Jime, podívej se na fakta. Potřebuješ prachy. A nikdy by se ti nepodařilo zvládnout školní povinnosti, kdyby jsi musel pracovat."
    "Ale i tak-"
    "A ty jsi rozhodně stojíš za sedmdesát pět." Zazubil se. "Ani nemůžu uvěřit, že jsi mi to dělal zadarmo."

***

    Když jsem se vrátil zpátky do místnosti, Mitchell na mě čekal s pivem. Vyzunkl jsem ho rychle, zoufale toužící zapomenout na chuť, ne-li i vzpomínku na hořkou skořici tekoucí mým krkem. Pivo to ale neoblaflo a tak jsem sáhl po jeho drinku. Zastavil mou ruku a řekl. "Támhle u baru je dáma, která ti ráda drink koupí."
    Ohlédl jsem se a spatřil Alganitskou ženu, kterak si mě prohlíží. Všema třema očima.
    "Gary, já nevím jak na to."
    "Uklidni se chlapče. Už jsem ji předtím zmáknul. Udělá se rychle a nesmlouvá o ceně. Chtěj po ní stovku."
    "Za co?"
    "Za cokoliv. Za polibek na dobrou noc. Říkám ti - nebude se hádat."
    Viděl jsem, že jeho pozornost už není upřena na mě. Měl své vlastní obchody, o které se musel postarat. Odvrátil se ode mě a začal tichou konverzaci s Andorianem.
    Cítil jsem něco velmi blízké panice. Vstal jsem a udělal krok od stolu. Až do dneška nevím,jestli jsem chtěl odejít nebo jít za Alignatkou, ale než jsem se mohl rozhodnout, vystoupil ze tmy Vulkánec a zatarasil mi cestu. Zatnul jsem pěst a nevěděl proč. Pak se mě zeptal na jméno.
    "George," řekl jsem. To máš za to, tati, ty arogantní bastarde. Předstíral jsem trochu arogance a dodal " A tvoje?"
    Byl tam záblesk pobavení? Ani teď, když znám nuance výrazů, které Vulkánci nasazují, to nedovedu při této vzpomínce říct.
    "Sydan."
    Pak si nasadil kapuci a odešel.
    Tu noc jsem si vydělal přes tři sta kreditů. Ponořil jsem se do své nové práce a nikdy se neohlédl zpět.

***

    Ačkoliv pochybuji, že se to kdy stane na Akademii požadovaným cvičením, týden nebo tak v celesterské putice by nikomu z těch upnutých svatouškovských blbečků neublížil. Po několika měsících, jsem zmáknul tolik různých bytostí, že jsem věděl, že mě už nic z biologické různorodosti Galaxie nerozhodí. Všechno v rámci práce.
    Muži, ženy, neznámí - na tom nesešlo. Udělal jsem je všechny. A miloval jsem to. A to mě zatraceně překvapilo. Protože to nebyl sex, co jsem na tom miloval.
    Miloval jsem být za to placen. Miloval jsem jak těžce nesli odloučení se od peněz. Miloval jsem vědomí, že se jich nakonec vzdají, protože jsem za to stál. Miloval jsem být tou nejvyhledávanější, nejlépe placenou děvkou, jakou kdy První Kontakt viděl.
    Pracoval jsem jednu nebo dvě noci týdně. Oblečen do pečlivě vybraného civilního oblečení, sedával jsem u baru, přehlížel dav a rozhodoval se, komu udělám laskavost. Pořád jsem nemohl uvěřit, že já si své zákazníky vybírám.
    Bylo to zatraceně snadný. Někteří z nich byli natolik fascinovaní lidmi, že platili jen za to, že mě sledovali, jak se udělám. Naúčtoval jsem extra navíc, když se mě chtěli dotknout. A ještě víc, když mě chtěli kouřit. Kredity navíc, když chtěli, abych se při tom udělal. Jak jsem řekl, neuvěřitelné.
    Pamatuji si, jak jsem poprvé šukal Andorianku. Nevěděl jsem, že se jejich kundy vlní. Nedokážu popsat, jaké to bylo. Senzační? Ano, senzační je docela blízké. Pak mi ale ledový jazyk jejího přítele začal lízat díru a já vystřelil do oné senzace a pak ještě dál. Ach jo, mládí.
    Ale nebyla to vždy jen pohodovka. Ani omylem.
    Po několika nepříjemných překvapeních jsem odmítl dělat dole jakýkoliv ženský. Už jsem potkal emzačky,jejichž šťáva mě nutila ke zvracení. Když přišlo na lízání, dělal jsem jen domácí. A tak jsem dámy prstoval, nebo šoustal. Bez výjimky.
    U chlapů šlo většinou o ruční práci nebo kuřbu. Jen málo z nich chtělo, abych je vošoustal. Zjevně asi taky četli vzpomínky slečny De Kuyperové, podle níž mají pozemšťané ty nejmenší péra v celém známém vesmíru.
    Já však brzy zjistil, že neohrožená průzkumnice galaktické sexuality se v mužích svého druhu mýlila. Nezáleží na tom, co jste slyšeli, ale většina emzáckých ptáků má přibližně lidskou velikost. Už jsem byl v mnoha uzamčených pokojích abych věděl, že moje vybavení bylo více než vhodné pro tento úkol a Gary nebyl jediný muž, se kterým jsem spal. A tak jestliže si patroni v Prvním Kontaktu mysleli, že moje pusa a ruce jsou impozantnější než moje vybavení, pak je to jejich smůla.
    Ale když přišlo na to, abych si nechal strčit jednoho z těch exotických klacků do zadku - abych byl upřímný - bál jsem se toho. Už jsem nebyl panna, ale některé z orgánů na které jsem narazil v Prvním Kontaktu byly přímo bizardní.
    Když jsem udělal svého prvního Rigelliana, zjistil jsem, jaké štěstí v tomto ohledu mám. Jeho penis byl uzavřen v tlustých pevných plátech. Myslel jsem, že se ode mě čekalo, abych je oloupal, ale on mi ukázal jak je hladit, aby se otevřely a srolovaly. Hlasitě sténal a já zjistil, že měl orgasmus. Třel mou ruku o druhou vrstvu plátů. Dál jsem je hladil, ony se otevřely a on se znovu udělal. A byla tu další vrstva plátů. Začal jsem uvažovat, jak tvrdě jsem musel za svých padesát kreditů pracovat. Po čtyřech vrstvách jsem nakonec vidět to, co jsem rozpoznal jako jeho ptáka. Připlatil mi stovku, abych mu ho vykouřil a on nakonec ejakuloval. Pak mi koupil panáka a dal mi lekci z Rigellianské sexuality.
    "Mnozí mého druhu," vysvětloval skřehotavým hlasem, který zněl jak subprostorová statika, "touží po požitku z pocitu, kterak se pláty odkrývají v průběhu kopulace. Bolestivé pro partnera, ale rád bych ti vynahradil-"
    Řek jsem mu, ať na to zapomene. Později jsem zjistil, že tu nebyl nikdo,kdo by Rigellianovi dovolil, aby ho vojel.
    Chtěl jsem se Garyho zeptat stran příběhů, které jsem zaslechl,ale byl jsem už unavený z vtípků o naivním farmářském klukovi z Iowy. Barman a další děvky začali dělat vtípky, že se "George" šetří pro svatební noc. Zjistil jsem, že kdybych chtěl požadovat nejvyšší cenu, musel bych se dát. Ale ne Rigellianovi. Dokud to okolnosti dovolí, můj zadek zůstane třešničkou na dortu.
    A tehdy učinil Sydan svůj tah.

***

    Už jsem v Prvním Kontaktu dělal něco přes dva měsíce a Vulkánec byl mým nejstálejším zákazníkem. Pokaždé kuřba. Po čase jsem byl odvážnější a zvedl jsem cenu. Cítil jsem, že to bylo spravedlivé - měl spoustu energie. Čas jsou peníze, že? Taky jsem slyšel, že když jsem tu nebyl, obvykle odešel, aniž by si zaplatil kohokoliv jiného.
    Téhle noci jsem právě udělal Fragana a odpočíval u baru. Dlouhá, elegantní ruka přišla zpoza mě a položila na bar tisíc kreditů. I kdybych nerozpoznal jeho prsten, věděl bych, že to byl Sydan. Oproti většině ostatní štamgastů, on voněl příjemně - suše a ostře s dráždivou špetkou koření.
    Otočil jsem se a podíval se na něj. Naklonil jsem se dozadu, zády se opřel o bar, boky vystrčil vpřed. Skutečný profesionál.
    "Pro mě?" zeptal jsem se opatrně.
    "Prosím, pojď nyní se mnou."
    Nebyl jsem tak hloupý, abych na to skočil, ani za tisíc kreditů. Od mého uvedení v Prvním Kontaktu mě Gary nechal, abych našel svůj vlastní způsob a dělal své vlastní chyby. A tak jsem bral vážně, když mě varoval "Nikdy neopouštěj bar se zákazníkem."
    Dobrá rada. Ale taky jsem uměl něco lepšího než zamést s dobře platícím stálým zákazníkem. Chladně jsem se zeptal, co tím myslí.
    "Mám místo, které je čisté a pohodlné. Nabídne nám více prostoru pro naše aktivity."
    Čisté znělo rozhodně vábivě. Ale kolik místa potřebujete pro kuřbu?
    "Jsem si vědom, že jsi doposud žádnému ze svých zákazníků nedovolil, aby do tebe pronikl. Já si to však přeji."
    Pečlivě jsem Sydana pozoroval. Byl rozhodně ten nejpřitažlivější z emzáků, kterýmu jsem poskytoval své služby. Byl jsem seznámen s ním a s jeho reakcemi. Ačkoliv akt proniknutí nastoloval cosi nového, byl jsem si naprosto jistý, že jeho pták při tom nezmění svůj tvar ani nenaroste do dvojnásobku své normální velikosti. Věděl jsem, že násilí bylo mezi Vulkánci téměř neznámé A pak, takový je úděl prostituta.
    "Nehodlám tě zranit, Georgi."
    Něha v jeho hlase mě uzemnila. Zcela iracionálně jsem si přál, aby mě nazýval mým skutečným jménem. Ale samozřejmě pro něj bylo George mé skutečné jméno. Podíval jsem se na něj a jeho oči se do mě zapily, stejně jako tehdy poprvé. A - ano, byl v nich hlad, ale nebyl chtivý ani zoufalý. Byl teplý a zvoucí a promlouval k mému vlastnímu hladu.
    "Pojďme," řekl jsem.

***

    Sydan mě vzal do apartmá v Diamond Heights. Bylo elegantně zařízené a mělo výhled, který mi bral dech. Moje první myšlenka byla, že je na tom mnohem líp, než jsem si myslel. Má druhá byla ta, že tohle není jeho domov.
    Nevěděl jsem nic o luxusu, ale chápal jsem, jak opatrně bylo apartmá vyzdobeno. Ani v něm nebylo tak teplo, jak by se mu - jak jsem později zjistil - zamlouvalo. Ke svému překvapení jsem se tu cítil jako doma, zatímco jsem věděl, že on nikoliv. Vždy jsem naslouchal svým instinktům a v tuto chvíli křičely, že toto místo zařídil s ohledem na mě. Nemohl jsem si pomoci, ale byl jsem polichocen. Dokonce tu měl i zásobu drahého pití.
    Když jsem se vysvlékl, obklopen mocí a bezpečím bohatství, zjistil jsem, že bych mohl udělat víc, než se jen předklonit. Sydan po mě chtěl něco velmi jedinečného. Co, to jsem zjistil, když jsem se před něj poprvé postavil nahý. Prohlížel si mě přes celou místnost, nadechoval se dlouze a opatrně. Nakonec se ke mě přiblížil téměř uctivě a já věděl, co chce.
    Chtěl být můj první. Ne můj první emzák, ne můj první za peníze. Ale můj první vůbec.
    Tedy, byl blízko. Vždy jsem byl dobrý nadhazovač a váhavý chytač. Pořád si pamatuji jaké to bylo poprvé a nemělo by být složité to znovu zahrát. Ty zvuky, pohyby, nervozita. Jo, začni s nervozitou.
    "Hej, Sydane, jdi na to zlehka, jo?"
    A s těmi slovy jsem se začal bát doopravdy. Tu noc jsem hrál vystrašeného a stalo se to skutečností. Důležitá lekce, kterou mi trvalo dlouho pochopit. Všechna má vyznamenání za statečnost jsou ve skutečnosti odměnami za hraní. Hraní chladného a statečného a za přesvědčení všech, že jsem věděl, co dělám.
    Ale tu noc jsem nerozuměl moci předstírání. Takže když se mi zatřásl a zlomil hlas, myslel jsem si, že to byla pěkná haluz dokud jsem si neuvědomil, že to bylo neplánované. Bylo to jako skutečné a to mě děsilo.
    A můj strach Sydana neskonale těšil. Naštěstí to nebyl žádný úchyl, který byl na bolest. Chtěl mě nervózního a váhavého, ne křičícího a hysterického. Chtěl mě zlákat na nové území. Chtěl mě přimět abych to chtěl víc, než jsem se toho bál.
    Byl jemný a trpělivý a svedl mě přímo mistrovsky. Nemělo to bolet. A taky nebolelo, kromě poslední minuty, kdy jsem se stáhl zpět - a stále nevím proč. Řekl jsem. "Počkej, ještě ne-" ale kdo poslouchá děvku? On ne a ve skutečnosti jsem to od něj ani nečekal. Myslím, že to byla troška paniky a že nakonec vyhrál on. Bylo to tak lidské.

***

    Příště když jsem šel do Prvního Kontaktu, Sydan už tam byl a zjevně na mě čekal. Dal mi pět set kreditů a pokývl k východu. Podíval jsem se na peníze a zamračil se.
    "Minule to byla tisícovka."
    Zvedl obočí a vysvětlil: "Minule jsem platil za privilegium být první."
    Když jsme spolu odešli, řekl jsem si, že pět set je víc, než kolik obvykle vydělám za jednu noc. A tak jsem hodlal zůstat pevně na této ceně.
    Za měsíc bych nejraději platil já jemu.

***

    Gary řekl, že užívat si svou práci je ta nejhorší věc, co se děvce může přihodit. Naneštěstí mě s tímto malým detailem seznámil, až když bylo tři týdny pozdě.
    Po první noci se Sydanem mě už nikdy nezranil. Pouze ve smyslu "bolí to tak dobře". Pracoval jsem těžce na tom, abych ho potěšil a na oplátku mi dobře platil a těšil mě jako nikdo předtím. I bez Garyho moudrých slov jsem věděl, že tohle nebyla standardní procedura a ptal jsem se na to Sydana.
    "Proč tohle děláš? Proč ti tak záleží na mé reakci?"
    "Shledávám tebe... a tvé reakce... fascinujícími."
    "Co to je - nějaký druh vědecké studie?"
    "Nikoliv. Ačkoliv by jsi byl hoden takové studie. Dosud nikdy jsem se nesetkal s bytostí s větší sexuální potřebou než máš ty. A ačkoliv si můžeš blahopřát, že mě nutíš za to platit, dáváš mi přesně tolik, jako by mé potřeby ladily s tvými. To je dar, který by neměl být brán na lehkou váhu, Georgi."

***

    Když jsem poprvé poznal, že mu nedokážu nic odepřít, myslel jsem si, že to je kvůli penězům. Až do noci, kdy jsem opouštěl jeho apartmá a on mi připomněl, že mi dosud nezaplatil. Zrudl jsem studem a něco zamumlal o tom, že mu věřím na příště. Vtiskl mi peníze do ruky. "Bylo by nedůstojné, kdybych ti dovolil odejít bez toho, co sis zasloužil."
    Byly peníze vše, co jsem si zasloužil? Vzpomínám na tuto noc a připadá mi patetické, jak moc jsem pro něj chtěl víc. A stále nechápu všechny ty důvody proč.
    Něco bylo zjevné, samozřejmě. Byl tou nejbáječnější věcí, jakou jsem kdy potkal, jakéhokoliv pohlaví nebo druhu. Po všech těch kuřbách, které jsem mu poskytl v Prvním Kontaktu, jsem nechápal, co potlačuje. Ale jakmile to jednou nechal vyplout na povrch, jakmile mi ukázal tu bolestivou potřebu, jakmile mi dal vědět, že ji mohu utišit - nebylo cesty zpátky. Chtěl jsem být jeho a také jsem byl. Když jsme byli spolu, venkovní svět mimo apartmá zmizel a on byl mou realitou, tou nejsladší, jakou jsem kdy poznal.
    Nebyl vždy něžný, ale vždy byl fascinován tím, co mi mohl udělat a co jsem já mohl udělat jemu. Byly noci, kdy strávil hodiny objevováním mého těla a já byl téměř šílený rozkoší. Mít tohoto krásného, elegantního muže, tak otevřeně mnou okouzleného - to bylo jako vyjít z jeskyně do jasného slunečního svitu. Šeptával: "Lidský. Jsi tak lidský," a já věděl, že chce vlastnit každou slabost, každou nedokonalost, každou nelogickou myšlenku, která prošla mou myslí. Brával mě do své náruče, střežil si mě jako si drak střeží svůj poklad.
    A dokázal udělat. S ostatními jsem se vždy ovládal, vždy jsem si bral své potěšení. Ale on mě přiměl se udělat. Pokaždé.
    Jedou jsem byl přímo na okraji, snažil jsem se to vydržet, ale on řekl: "Oddej se tomu. Oddej se mě."
    A já explodoval, jen díky zvuku jeho hlasu, hlubokému a dunivému jako vzdálený hrom.
    Pak mě otočil a vošoustal mě. Dopadlo to tak téměř pokaždé. Občas jsem ho vykouřil, ale kvůli tomu si toto apartmá nevydržoval. Apartmá mu umožňovalo dopřát si svůj čas, vychutnat si to, spustit světla naplno aby mohl vidět mou tvář, když jsem dosáhl vrcholu. A já mohl vidět jeho.
    Když mě šoustal tváří tvář, viděl jsem jeho oči zavřené extází. Když do mě vstupoval- téměř jsem se udělal jen ze sledování třpytu potu na jeho čele. Bylo to to nejsladší vítězství - vědět, co mu mohu provést. A když klouzal dovnitř, pevně jsem stiskl, i když to tak občas bolelo. Mělo to co dělat s tím dvojitým valem. Odcházel jsem z apartmá, bolavý a roztřesený, ale nadšený až do morku kostí, že jsem udělal Sydana - mého nádherného, sexy Vulkánce-
    Nechávám se tím unášet. Romantizuju si to. Teď vím, že to nebyla láska. Učinil na mě dojem svým zdravím, vzhledem, neodolatelnou sexualitou. Puberťácká zamilovanost, nic víc. Občas se mi objevil v několika nadržených snech, ale když jsem byl vzhůru, sotva jsem na něj pomyslel.
    Když o tom tak zpětně přemýšlím, připomíná mi to staré rčení "Moc je největší afrodiziakum." Ovládání se je forma moci, že? Vulkánské sebeovládání bylo tím nejerotičtějším stimulantem, jaký jsem kdy poznal. Vidět ho jak se ztrácí ve vášni - je obtížné popsat, co to se mnou dělalo. Ještě jsem se s nikým neudělal tak, jako s ním. A od té doby s jedinou další osobou.

***

    Luxus horké sprchy byl jednou z věcí, kterou jsem na Sydanově apartmá miloval nejvíc. Všechny sprchy na Akademii byly sonické. Očistily, ale neosvěžily.
    Stáli jsme spolu v báječné spršce vodních kapek, mydlili se navzájem bohatou pěnou. Sydan mě otočil a vykresloval mi na zádech kruhy. Zavřel jsem oči a šťastně si povzdech. Celé mé tělo bylo zaplavováno něčím, čemu jsem nevěřil že bych kdy mohl cítit, předtím i potom. Lehkost. Byl jsem naprosto vyrovnaný.
    Slyšel jsem Sydanův bohatý hlas komentující že ani vulkánští pouštní obyvatelé nejsou tak uchváceni vodou jako já. Chvíli mi trvalo než jsem pochopil, že si ze mě utahuje. Byla to tak sladká chvíle - v mé mysli chvíle milenců - kdy jsem mu chtěl o sobě říct. Kým jsem, o mém životě na Akademii, o strachu a násilí mého dětství. Chtěl jsem, aby mě poznal. Chtěl jsem, aby mi říkal Jime.
    "Rád bych ti mezi námi navrhl dohodu."
    Vytržen s fantazie, Jim zmizel a George chladně převzal vyjednávání.
    "Poslouchám."
    "Již si nepřeji se nadále setkávat v Prvním Kontaktu. Poskytnu ti komunikační zařízení. Když jej aktivuji, bude to znamenat, že si přeji se s tebou onen večer setkat."
    "A co když budu zaneprázdněn?"
    "Můžeš mě samozřejmě kdykoliv odmítnout. Stejně jako nyní."
    Vyšel ze sprchy a já jej následoval.
    Když jsem se utíral jemnými huňatými ručníky, zvažoval jsem opatrně jeho nabídku. Zahrával si se mnou? Copak neviděl, že jsem ho nedokázal odmítnout? Že bych udělal cokoliv, co by si jen přál?
    Propadl jsem mu. Ale byl jsem rozhodnut udržet si aspoň zdání nezávislosti a tak jsem zeptal svým nejarogantnějším tónem: "A jak se s tebou budu moct spojit já?"
    "To nebude nezbytné."
    "Co když to nestihnu?"
    "Logicky dojdu k tomuto závěru, když se neobjevíš."
    "A co když tě budu chtít vidět?" Toliko k nezávislosti.
    Zvedl obočí, zmaten mou otázkou. A to řeklo vše. Kdo tu platí komu? Nejsi v pozici vznášet požadavky. Tvé potřeby jsou nedůležité, nezajímají mne.
    Zahrál jsem to na jedinou notu, na kterou jsem ještě mohl.
    "Pak na to zapomeň, nemám zájem."
    K mé zlosti jsem zněl jako rozmazlený děcko.
    Povzdechl si. "Dobrá, Georgi, dám ti tedy přístupový kód, kterým mě budeš moci kontaktovat. Ale není k tomu aby jsi jej použil, pokud to nebude opravdu nutné."
    Souhlasil jsem a myslel si, že jsem dosáhl jistého druhu vítězství.

***

    Byla to dlouhá cesta zpět na Akademii, ale dala mi čas abych si připomněl, že to vše bylo pro peníze. Když jsem se dostal na pokoj, vzbudil jsem Garyho a slavili jsme můj úspěch.
    Nakonec jsme usnuli v mé posteli a mě se zdálo o Synadovi. Mají hlasy strukturu? V mých snech ji ten jeho vždy měl. Zpočátku hrubou, drásající mou kůži, pak se však měnila v jemnost vlnících se kopců obklopující se kolem mě.
    Probudil mě Garyho smích a já si uvědomil, že jsem se ve spánku udělal.
    "Ježíši, Jime," utahoval si ze mě, když jsme se čistili. "Právě jsem tě ani ne před hodinou vykouřil, nemluvě o ostatních věcech, které jsi dostal později. Měj jsem za to, že už jsi v tomhle ohledu vyschl."
    Byli jsme příliš unaveni, než abychom vyměnili prostěradla, tak jsme se přemístili do jeho postele. Po několika minutách zašeptal: "Mohl bych se do tebe tak snadno zamilovat." Předstíral jsem, že spím. Ale ležel jsem a byl vzhůru o celý zbytek noci, rozpitvával ta slova a důvod, proč jsem si je přál slyšet od někoho jiného.

***

    Přestal jsem chodit do Prvního Kontaktu. Jednou či dvakrát do týdne jsem se setkával se Sydanem v jeho apartmá. Finanční aspekt naší dohody byl více než štědrý a já chtěl věřit, že to je znak jeho náklonnosti ke mě. Ale věděl jsem, že to považoval jako pojistku mé pokračující snahy a dostupnosti. Nechtěl po mě, abych nechodil do baru, ale zdůrazňoval, že diskrétnost byla důležitou složkou naší dohody.
    Pak, jedné noci, se Gary náhodně zmínil, že se po mě ptali nějací štamgasti.
    Ptali. Nezaopatřovali mě "komunikačním zařízením". Byli bez jistoty, že odpovím, i kdyby se čerti ženili. Nebavili se vědomím, že jim nic neodmítnu.
    Stále jsem věřil, že kdyby byly věci mezi mnou a Sydanem nějak jiné, nikdy bych se nemusel vrátit. Ale bylo to tak jak bylo, potřeboval jsem něco, co jsem od něj nikdy nemohl dostat. Potřeboval jsem vybílit něčí peněženku, dávat uspokojení, ale nic ze mě. Potřeboval jsem ponížit nějakou patetickou stvůru, odmítnout ho jen proto že se mi nelíbilo jak vypadá. Potřeboval jsem jít na dračku.

***

    Po několik dalších měsíců se mi vedlo dobře. Měl jsem Sydana, jeho peníze a neuvěřitelný sex. Příležitostně, když jsem potřeboval něco jiného, měl jsem První Kontakt. Když jsem se potřeboval ujistit, že jsem stále tou osobou, kterou jsem doopravdy byl, měl jsem Garyho, přítelkyně a zářivou budoucnost ve Hvězdné flotile.
    Pak Sydan opustil planetu. Řekl mi to noc předtím, než odjel. Sdělil, že se jedná o rodinnou záležitost a že se vrátí hned, jak to jen bude možné. Byl jsem naštvanej, že mi to neřek dřív, že nechtěl, abych jel s ním. Samozřejmě, že jsem nemohl odejít, ale i tak to bolelo.
    Nehádali jsme se - Vulkánci se nehádají. A taky se určitě nenechávají zlákat iracionální klukem. Ale snažil jsem se převzít kontrolu. Nikdy mi nedovolil, abych ho vojel a té noci jsem se pokusil přinutit jej k submisivní pozici. Nikdy jsem neměl šanci proti jeho větší sile a lehce mě setřásl. Ale já se stále dál snažil. Nakonec toho měl dost a přitiskl mě ke zdi.
    "Chceš abych tě uhodil, Georgi?" zeptal se chladně.
    "To bys neudělal, Vulkánci ne-"
    "Je překvapující, jak málo toho víš o ostatních rasách." V jeho pečlivě volených slovech byl zřetelný podtón a já těžce polkl, trochu vylekán z toho, jak daleko jsem ho zatlačil. "Vulkánci stále bijí druhého, aby jej přivedli z ozdravného tranzu. A já tě udeřím, pokud to ukončí tuto hysterii, která tě pouze činí nešťastným."
    Samozřejmě, že mě neudeřil. Zklidnil jsem se a omluvil. Kéž bych mohl říct, že byl potom ke mě něžný a jemný, ale nebyl. Nebyl krutý, ale byl hrubější, žádostivější než obvykle a já věděl, že mě odkazoval na mé místo.
    Zatímco byl pryč, chodil jsem do Prvního kontaktu mnohem častěji a vyskočil jsem na Garyho - nebo kohokoliv jiného, kdo byl právě při ruce - a při každé příležitosti, jaká se mi jen naskytla. Ne proto že jsem byl sám a nadržený - což jsem byl - ale proto, abych se rozptýlil. A čím déle byl Sydan pryč, tím naštvanější jsem na něj by za to, že mě tak snadno opustil, aniž by řekl, že mu budu chybět, bez ujištění, jak moc bude chybět on mě.

***

    Byla sobotní noc a První Kontakt zavíral. Majitel mě a Garymu nabídl drink. Všichni tři jsme seděli u postranního stolu. Pronesl přípitek v nějakém mrtvém jazyce a napili jsme se.
    "Vy dva kluci vyděláváte spoustu peněz."
    Jo, to vyděláváme, Torvalde A ani tobě se nedaří špatně," poukázal Gary vyrovnaně. Přivádíme do baru spoustu zákazníků."
    Usmál jsem se poněkud průhledné taktice mého spolubydlícího. Pravda, kdyby se nás Torvald snažil obrat o větší díl, šli bychom prostě do jiného baru. Ale já nebyl Vulkáncův mazánek pro nic za nic. Jestliže tu byla byť jediná věc, kterou jsem se od Sydana naučil, pak to bylo to, že lidé mluví příliš mnoho a příliš brzy.
    "Ne tak ukvapeně." Torvald byl samý vřelý úsměv a ujištění. "Chci vám nabídnout něco speciálního. Něco, z čeho budem všichni profitovat."
    Poté, co jsem si vyslechl nabídku, byl jsem hotov na fleku souhlasit. Ale Gary zjevně váhal a tak jsem Torvaldovi řekl, že mu dáme vědět. Vrátili jsme se na pokoj a po většinu noci se dohadovali.
    "Jime, je to příliš nebezpečné. Nemáme žádnou kontrolu. Může se stát cokoli."
    "Nic, co by se nestalo už předtím."
    "Torvald hodlá rozjet reklamu. Budou tam emzáci, který jsme ještě nikdy nedělali."
    "S tím se dokážem vyrovnat. No tak, čeho se bojíš?"
    "Co uděláš, jestli se o tom dozví Sydan? Co když tito zakáže? Neměl by sis zahrávat s tak pohodlným kšeftem, jako máš s ním."
    Ach, Gary. Velký omyl. Sydan byl pryč už víc než tři týdny a mě už se skoro dělalo zle z houpání se mezi bolestí a touhou.
    "Sydan mě nevlastní."
    Jaká to lež. Ale jakmile jsem ji jednou vypustil z úst, neměl jsem jinou volbu než změnit ji v pravdu.
    "Jime, přemýšlej o tom. Opravdu o tom přemýšlej. Nepotřebuješ prachy. Proč by jsi tedy chtěl tak riskovat?"
    Zazubil jsem se a obešel jeho otázku. "Vyzývám tě."
    Myslím, že mě chtěl udeřit za tu nejapnost. Popadl mě za ramena a vykřikl. "Ty pitomej blbeču, copak nevidíš, jak to může být nebezpečný?"
    Někdo od vedle zabušil na zeď a vykřikl:"Zavřete hubu, jsou čtyři ráno!"
    Gary mě přitiskl k posteli a naléhavě šeptal.
    "Až do teď jsme byli diskrétní. Rizika byla minimální. Torvald ale mluví o něčem dost veřejným. Jestliže se něco pokazí, jestliže se ven dostane byť jen slovo, můžem zapomenout na Hvězdou flotilu. Nenapaří nám pět důtek a týden služby za trest. Můžem si pěkně posrat budoucnost."
    "Znovu tě vyzývám."
    Bože, já byl ale idiot. Všechny jeho námitky byly naprosto pádné a já na ně odpovídal s dětinským výsměchem. Jako kdyby nám Torvald nabídl jen hloupý žertík, jako zůstat venku po pracovní době.
    Už skoro svítalo, když mi Gary položil ruce na tvář a povzdechl si. Věděl jsem, že už to hodlá vzdát a usmál jsem se.
    "Netuším, proč po tom tak toužíš," řekl, "ale zjevně to je pro tebe důležitý. Tak do toho půjdu s tebou, jen abych mohl dohlídnout na to, že se odtamtud dostaneš v jednom kuse.
    Pak mě políbil.
    Bylo v tom něco velmi něžného a já náhle chtěl cítit nějaké skutečné teplo. Ne tu parodii, kterou jsem hrál v Prvním Kontaktu. Ne Sydanův vulkánský žár který mě studil, ačkoliv mi spaloval kůži. Prostě jen Garyho. Mého přítele. Natáhl jsem se k němu, chtěl jsem aby mě držel a ujistil, že cokoliv ke mě cítil, bylo skutečné.
    Odtáhl se a řekl: "Ty se možná máš v nebezpečí dobře, Zlatý chlapče, ale měj trochu víc rozumu. Začínám chápat, jak nebezpečný vlastně jsi."

***

    Exhibice. Soutěž. Přehlídka. Nazvěte si to jak chcete. Já o tom vždy uvažoval jako o šou.
    Páteční odpoledne jsme se Gary a já odhlásili na víkend z kolejí a objednali si pokoje v jednom z nejelegantnějších hotelů ve městě. Konec konců, za několik hodin bude každý z nás bohatší o tisícovku kreditů. Těšil jsem se na pár dnů nespoutaného luxusu. Bez Sydanova rozhodování.
    Tu noc byl První Kontakt nadupán emzáky z celé galaxie. Gary měl pravdu. Bylo tu pár druhů, které jsme ještě nikdy předtím neudělali. Účinkující a Torvaldovi zaměstnanci byli oproti tomu jen lidé. Ale od dnů, co jsem byl nováčkem, jsem provedl nějaký průzkum a byl jsem si celkem jistý, že bychom neměli mít žádný trable. Projel jsem očima bar a k mé úlevě nebyl v dohledu žádný Rigellian.
    Byla to docela událost. Se vstupným a tak. Torvald zavěsil reflektory a zařídil naproti baru maskérnu. Dokonce najal i uvaděčku - ženu jménem Myn, která řídila dívčí část. Ve svých pozdních třiceti byla stále celkem atraktivní, takovým tím panovačným způsobem. Zabrala střed jeviště a já s Garym jsme si udělali pohodlí u baru.
    První číslo bylo pěkně nudný. Muž a žena začali se standardní předehrou a pak šoustali. V misionáři. Kousal jsem se do rtu, abych se nerozesmál. Myslím že i na své první schůzce jsem byl vynalézavější. Ale emzáci z toho šíleli. Jak jsem řekl, byli lidmi fascinováni.
    Pak Myn uvedla dvě děvčata. Zase jen standardní kus. Ale aspoň byly pěkný.
    Potom jsme při tom sledovali dva kluky. Nepříliš působivé - tedy na můj standard - ale dav to miloval.
    Poznal jsem dalšího účinkujícího. Jeho jméno bylo Eduardo a příležitostně pracoval v Prvním Kontaktu. Jeho specialita byla masturbace a tu noc pozvedl své umění do nových výšin. Dal si načas, hladil se pomalu, zatímco se kolébal ve světle dovnitř a ven. Dav ho sledoval bez dechu a barman přijímal sázky na výdrž a vzdálenost.
    Co ho dělalo tak dobrým bylo to, že při tom vypadal, že si to fakt užívá. Vypadal, jako by vůbec nevnímal své okolí. Jako kdyby to dělal jen pro své potěšení a ne pro pobavení místnosti plné galaktické spodiny. Když zavřel oči, přísahám, že vypadal, jako kdyby právě prožíval nějaký náboženský zážitek. Nějaký kretén se naklonil k baru a zařval, že chce drink. Gary mu jednu vrazil. "Drž hubu, čůráku," zavrčel.
    Když se nakonec Eduardo udělal - tedy, vím, že to asi bude znít divně, ale elegantní oblouk jeho semene letícího skrze proudy světla byla jedna z nejkrásnějších věcí jaké jsem kdy viděl. A bylo tu takové ticho, že jsem slyšel šplouchnutí, když dopadlo na zem. Dav explodoval - jásot, křik, dupot. Viděl jsem dva orionce, jak brečeli. K čertu, kdybych měl květiny, hodil bych mu je.
    Pak byl samozřejmě čas, aby na to šla jedna z dívek. Nedovedl jsem si představit, jak by mohla Eduarda trumfnout - ten chlápek byl umělec. Ale po několika minutách se k ní připojili dva muži a zmákli velmi pěkný sendvič. Ne že by byl bůhvíjaký, ale to bylo pro mě a Garyho štěstí. Šli jsme hned po nich.

***

    "Objednejte si své pití teď, protože za několik minut začneme s částí dnešního zábavního večera, které se může zúčastnit i publikum."
    Gary a já jsme se vytratili do Torvaldovy kanceláře. Zatímco jsme se svlékali, mohli jsme slyšet Mynin zesílený hlas volající po frťanovi. Postřehl jsem, že Gary nebyl ani zdaleka tvrdý. Myslel jsem si, že to je asi nervozita před vystoupením. Klekl jsem si a vykouřil mu ho do plné erekce.
    Pak James T. Kirk, ten vzor ohleduplnosti, nabídl svému spolubydlícímu následující uklidnění. "Nemáme se čeho bát. Poslední číslo bylo tak chabý, že po nás budou šílet."
    Byl jsem příliš nadšený než abych poznal, čeho se bojí.

***

    "Přivítejte v Prvním Kontaktu dva nejmilejší chlapce, jaké jste kdy potkali - vně i uvnitř Federačního prostoru - Gerorge a Mark!"
    Naprosto nazí a s plnou erekcí jsme vylezli na bar a rozplývali jsme se ve vděčném jásotu.
    "Nejsou krásní? Nejsou k nakousnutí? Nuže, zde je vaše šance. Ano, vskutku, za pár mizerných kreditů můžete kouřit jeden z těchto krásných... tvrdých... lidských ptáků! Správně, užijte si nejchutnější delikatesu, jakou kdy Matka Země vytvořila. Takže kolik byste byli ochotni zaplatit za něco takového? Jen podívejte na tyto chlapce! Nejpohlednější kousky v celém SF!"
    Juknul jsem na Garyho a málem se rozesmál. Samozřejmě že myslela San Francisco, ale pro nás SF znamenalo Starfleet, Hvězdnou flotilu.
    "Můžete sát tyto božské terranské klády za pouhých třicet kreditů! Slyšeli jste právně! První tři hráči zaplatí pouze třicet kreditů. Další tři zaplatí čtyřicet a cena se navýší o deset kreditů každé tři hráče. Proč? Protože čím déle počkáte, tím větší máte šanci, že vyhrajete svou cenu! Pokud však počkáte příliš dlouho..."
    Myn se chlípně pousmála a dav zaburácel.
    "A jaká cena že to je? Jestliže budete tím šťastným - nebo bych měla říct zručným - stvořením, které přiměje našeho chlapce ztratit sebeovládání - je váš. Slyšíte mě. Udělejte ho a pak si ho vemte přímo tady na baru. Jestliže máte ptáka, můžete mu jím protáhnout pusu nebo zadek - to záleží na vás! Jestliže jste hrdou majitelkou pičky, udělá vám to rukama nebo pusou - nebo obojím, jestliže to budete chtít!
    Teď poslouchejte. Tady jsou pravidla. Žádné dotýkání. Žádné zuby ani tesáky. Jen ústa, rty, jazyky. Každý hráč má třicet sekund na to, aby předved co umí. Když zakřičím čas, je konec. Nemůžete si koupit dalších třicet sekund, jedině pokud byste si stoupli na konec řady. Každý z chlapců bude mít zavázané oči, aby to bylo férové. Aby nemohl nikoho upřednostnit."
    Správně. Jenže já Myn podplatil, aby mě poklepala na ruku pokaždé, když mě bude kouřit ženská, abych mohl zabránit vyvrcholení.
    "První na řadě - Zlatý chlapec Prvního Kontaktu - zatleskejte Georgi!"

***

    Posadil jsem se na bar, roztáhnul nohy, položil je na dvě stoličky. Někdo mi zavázal oči. Naklonil jsem se dozadu, opřel o lokty a nachystal se na pěknou dlouhou kuřbu. A tisíc kreditů plus čtyřicet procent z tržby.
    Připadal jsem si jako kdybych dokázal vydržet celou noc bez toho, aniž bych se jakkoliv snažil. Zaprvé: většina hráčů věděla hovno o tom jak kouřit ptáka a za druhé: Myn nikdy nezavřela hubu. Pořád to chraptivě komentovala, popisovala techniku každého hráče a moje reakce.
    Z počátku mě u každého kola poklepala na ruku a já začal počítat warpové rovnice. Moc špatný, protože většina ženských byla zatraceně dobrých. Ale zakončit večer vyzvracením se přede všemi? Ani omylem.
    Nyní, s chlapy, jsem byl hravější. Tu a tam jsem zalapal po dechu nebo zasténal a dav začal povzbudivě křičet. A Myn vypískla: "Chystá se vystříknout? Chystá? Nene, jen si s tebou hraje. Jojo, George si rád utahuje."
    Jednou jsem si dokonce i zívnul. Myslel jsem si, že to je fakt sranda, dokud mi Gary nezašeptal: "Zbláznil ses? Právě jsi urazil něco, co vypadalo jako bratranec medvěda."
    Po tady tomhle jsem zůstal jen u pozitivních reakcí.

***

    Zlatý chlapec. Ach ano, byl jsem Zlatý chlapec a právě jsem si užíval nejlepší okamžiky svého života. Všechna ta stvoření stojící lajnu aby vzdaly čest mému krásnému klacku. Aby zaplatili za to dát mi rozkoš. Dokázal bych to vydržet celé hodiny. Nechat si kouřit ptáka nebylo ani z poloviny tak uspokojivé jako nechat si povzbuzovat svou samolibost.
    "Nech někoho vyhrát, Georgi," zašeptal za mnou Torvald. "Začínají být netrpěliví."
    "Ne," zabručel jsem.
    Kdokoliv byl na druhém konci mého ptáka, myslel si, že mluvím s ním a začal víc sát.
    "Myslím to vážně, chytráku. Varuju tě. Jestliže mezi následujícími pěti hráči nebude vítěz, řeknu Myn, aby tě přestala upozorňovat na pičky."
    Vystříkl jsem svůj náklad o dva hráče později.

***

    "A máme tu vítěze!" vypískla Myn.
    Ti co prohráli nespokojeně mručeli a kleli.
    "Jak chceš svou výhru?"
    "Vessmu ssi jeho ssadek."
    Někdo mě na baru otočil a dav nadšeně zaburácel. Předpokládal jsem podle teploty jeho úst, že to je Andorian a jeho přízvuk mi to jen potvrdil. Už jsem jich měl spoustu. Obvykle dlouho nevydrželi.
    "Klídek, chlapče. Ne tak rychle. Namaž se, zatímco já se postarám tady o George."
    Myn do mě strčila nějaký sajrajt. Doufal jsem, že Andorian na sobě udělal lepší práci.
    Cítil jsem, jak do mě vstupuje studený hubený pták a slyšel jsem Garyho zamumlat: "Andorian."
    "Nekecej," odpověděl jsem.
    Gary pochopil a zamručel.
    Ano, věděl jsem, že to byl Andorian. A ano, byl jsem natolik předvídavý, že jsem si před odchodem udělal klystýr. Andoriani - a několik dalších druhů - dokážou vystříknout víc jak šálek mrdu. Následky pak můžou být parádně trapný, pokud nejste připraveni."
    "Nachystal jsem ručníky, prcku."
    Andorianův nástroj začal tepat a já věděl, že to už nepotrvá dlouho.

***

    Seděl jsem na podlaze za barem na hromádce ručníků a nechal ze sebe vytýkat chladný mrd výherce. Tvářil jsem se hloupě a užíval si svého štěstí. Andorian se svým nenáročným nástrojem a krátkou výdrží. Sotva jsem ho cítil.
    Torvald mi podal whisky - fakt dobrá věc - a řekl:" Pěkná práce, Georgi."
    Usrkával jsem svůj drink a poslouchal Mynin popis Garyho vystoupení.

***

    "Máme výherce!"
    Cože? Gary nemohl zmáknout víc než čtyři nebo pět hráčů. Nemožné. Jo, z počátku když jsme sem přišli byl nervózní, ale zdálo se, že se z toho dostal. Teď jsem pochopil, že prostě jen chtěl aby to měl co nejdřív za sebou.
    Vyšvih jsem se na nohy a běžel na druhou stranu baru. Dostal jsem se tam právě v čas abych viděl jak Myn otáčí mého spolubydlícího k Rigellianovi.
    Popadl jsem Torvalda a vykřikl: "Tohle ho nemůžeš nechat udělat!"
    "Souhlasím, tvůj přítel si nevedl právě dobře-"
    "Žádní Rigelliani, Torvalde! Nikdy je neděláme! Nikdo je nedělá!"
    "Smůla. Rozsekaj to tu na maděru, jestliže se to pokusím zastavit. Tak se uklidni-"
    Otočil jsem se ke Garymu a popadl za paže ve snaze ho odtáhnout z baru. Dva z Torvaldových mužů mě od něj odtrhli a odvlekli do kanceláře. Hodili mě do kouta a nechali být. Utíkal jsem ke dveřím, ale byly zamčené. Zuřivě jsem na ně bušil a křičel Garyho jméno.

***

    Gary sotva dokázal chodit, když ho ke mě přinesli. Vzal jsem ho do náruče a stále dokola mu říkal, jak moc mi to bylo líto. Nevydal ze sebe ani hlásku.
    Přišla Myn a při pohledu na nás dva zamlaskala jazykem.
    "Ubohé děti," řekla líně sarkasticky. "Co jste čekali? Kouřit ptáka můžou kteroukoliv noc v týdnu. Nezaplatí nic navíc, dokud tu nebude něco zvláštního. Nebezpečí - tak se ta hra jmenuje, kocourci. Ty jsi měl s tím andoriánským pírkem jen štěstí, Zlatý chlapečku.
    Podala mi naši výplatu.
    "Tady. U bočního vchodu na vás čeká taxík. Torvald vzkazuje, že oba máte v baru měsíc zákaz.

***

    Pomohl jsem Garymu do postele a lehl si vedle něj. Když jsem si byl jistý, že usnul, vstal jsem a odešel do vedlejší místnosti. Přitáhl jsem si židli k oknu a proseděl tam celé hodiny, ztracen ve svých temných myšlenkách.
    Někteří lidé můžou říct, že bych měl být na Garyho naštvaný, že mě uvedl to tohoto života. Ale já to miloval. Sex, peníze a především pozornost. Být znám, hýčkán, vážen. Nakonec jsem se vyrovnal s tím, že jsem po tom hladověl. A zjistil, že v celé galaxii nejspíš není dostatek uznání, aby to nakrmilo můj apetit. Musel jsem udělat tu šou. A kdyby mi to Torvald nabídl, šel bych do toho znovu. I když jsem věděl, co se stalo Garymu, šel bych do toho znovu. Bože, pomoz mi.
    Nikdy jsem se nebál riskovat. Více než jedna osoba mi naznačila, že si hodně koleduju. No, mám hodně co dokázat.
    Hodně co dokázat? Zlatý chlapec?
    K sakru, ano. Než jsem přišel na Akademii, byl jsem všechno jen ne Zlatý chlapec. Od té doby, co mi bylo sedm, my bylo řečeno, že vše, co stálo mezi mnou a neúspěchem, bylo odhodlání mého otce udělat ze mě něco hodného nosit jeho jméno. Stále slyším jeho řev poté co vykopl Sama z baráku.
    "Vědec! Ježíši kriste, vědec! Ještě jsem neviděl nikoho, kdo byl tak jako šitý pro velení! Sam by to mohl dotáhnout až do admirality."
    Pak se podíval na mě. Nakonec se můj otec podíval na mě. Po všech těch letech co byl Sam na výsluní - Sam, který byl skutečný zlatý chlapec, který byl vším, co může otec od syna chtít, kdo byl po něm dokonce i pojmenován - nakonec se můj otec obrátil na mě. Na druhého syna. Náhradní nápad. Byla to omamná chvíle a až do dnešního dne jsem šťastný, že jsem si ji vychutnal. Protože za méně jak minutu bylo po ní.
    Usmál jsem se a otevřel pusu, abych mu řekl, že ho nikdy nezklamu tak, jak to udělal můj bratr. Ale předtím než jsem vůbec mohl promluvit, vrazil mi facku a já věděl, že jsem byl právě odsouzen a shledán nevyhovujícím.
    "Seš jediný syn, který mi zůstal a přísahám bohu, že tě srovnám do lajny. I kdybych tě měl mlátit každý den po následujících deset let, přetvořím tě k obrazu Hvězdné flotily."
    Zvláštní bylo, že jsem nikdy nepochyboval o tom, že se chci k Hvězdné flotile přidat. Bylo to vše, co jsem kdy chtěl. Ale když Sam odmítl místo na Akademii aby mohl studovat na Severozápadní univerzitě, břemeno rodinné cti bylo svaleno na má bedra. A nic, co jsem kdy udělal, mého otce nepřesvědčilo, že jsem byl schopen ho nést.
    K tomu mlácení každý den - teda, nebylo to zas tak často. A o pár let později mu byla přidělena služba ve vesmíru na Fortitude a tak jsme ho já a máma viděli jen jednou do roka.
    Na jeho poslední dovolené předtím, než zemřel, mi dal nejhorší nakládačku mého života. Přišel neočekávaně domů a přistihl mě v obýváku s rukou v kalhotkách mé holky. Pořád nechápu, proč se tak přestal ovládat. Pořád na mě řval, že jen idiot si může zruinovat život kvůli šoustačce.
    "Jestli někomu uděláš děcko, můžeš na Flotilu zapomenout, pane!"
    Tedy, možná bylo náhodné těhotenství fakt tehdy jeho největší starostí, ale každý koho jsem znal používal už od prvního dne své puberty antikoncepci. A jako pitomec jsem otevřel hubu a taky mu to řekl.
    Pamatuju si křik. Pamatuju si bolest tak silnou a zdrcující, že jsem ji skoro ani nedokázal vnímat. Jen zvuk koženého pásku na mé kůži mi říkal, že tomu nebyl konec. A těsně předtím, než jsem ztratil vědomí, si vzpomínám, že jsem se bál, že zemřu předtím, než vůbec budu moct vyplnit přihlášku na Akademii.

***

    Několik dnů jsem zůstal doma, schovával se v pokoji a vyhýbal se mu. Pár přátel mi volalo a já jim řekl, že chci zůstat pár dnů doma a strávit je se svým otcem, který byl na dovolené. To stejné řekla máma ve škole.
    Jednou mě přišel navštívit.
    "Jsi v pořádku, Jimmy? Jo, ty to zvládneš. Ty víš, jak jsem to myslel to o holkách, že jo? Musíš být opatrný. Hvězdná flotila to myslí dost vážně se zodpovědným chováním. A já to myslím vážně s Hvězdnou flotilou. Tak si vzájemně rozumíme, správně? Nedal bych ti příležitost vyklouznout, že jo? Že jo?"
    "Jo."
    "Dobrá," poplácal mě po rameni a zasmál se. "Chci tě vidět na večeři dole. Trocha disciplíny nikomu neublíží."
    Trocha disciplíny? Sotva jsem dokázal chodit. A to nemluvím o ponížení, že jsem dostal na holou přímo před mou holkou, kterou jsem pak shodou okolností už nikdy neviděl.
    Více než týden se mi podařilo vystříhat všem problémům. Dokonce se usmál, když jsem mu řekl, že jsem poslal svou přihlášku na Akademii. Na krátkou závratnou chvíli jsem si myslel, že jsem získal jeho uznání. Pak si posměšně odfrknul a řekl: "Jsi příliš mladý, Jimmy. Nepřijmou tě."

***

    "Jime."
    Zvuk Garyho volání mě vyburcoval z neklidného spánku, do kterého jsem upadl.
    "Jime! Pomoz mi."
    Otřepal jsem se abych se probudil a utíkal do ložnice.
    "Co je? Gary, co je ti?"
    "Krvácím."
    Proboha, ano. Prostěradlo a přikrývka na jeho straně postele byly nasáklé skrz naskrz. Snažil jsem si zachovat klid.
    "Neboj se, Gary," řekl jsem. "Budeš v pořádku. Všechno bude v pořádku."
    Neměl jsem ani nejmenší tušení, co mám udělat, aby to byla pravda. Nemohli jsme jít na ošetřovnu Akademie. Zalátali by ho a vyloučili by nás rychleji než by jste dokázali říct "nevhodné chování".
    Vyloučil jsem jako příliš nebezpečnou i nemocniční pohotovost. Nebylo jak jinak bych mohl vysvětlit Garyho zranění než jako útok. A kdyby se do toho zapletli poldové, nejen že by nás vykopli ze školy, ale ještě bychom měli policejní záznam. Obchod se sexem nebyl ilegální pro plnoleté, ale my jsem byli pár let pod zákonem.
    Gary hlasitě zasténal.
    "Sklapni, Mitchelli," okřik jsem ho. "Snažím se myslet."
    To nebyl právě můj styl, ale hněv mi pomáhal soustředit se.
    Zavolal jsem do Prvního Kontaktu, myslel jsem si, že by mi Torvald mohl dát číslo na nějakého diskrétního lékaře. Ale nebyl tam a barman na něj neměl kontakt. Nabídl mi nějakou radu, ale ta nebyla právě uspokojivá.
    "Ať už uděláte cokoliv, vyhněte se poldům. Pokud Torvalda zabásnou za to, že vás tu nechal pracovat, oba vás přerazí. Nezahrávej si s ním, Georgi. Zkus to a možná neskončíš mrtvej, ale budeš si přát, abys byl."
    Ježíši kriste. Ještě nikdy v životě jsem se necítil tak bezmocný.
    "Gary, poslouchej, musíme na ošetřovnu."
    "Ne."
    "Ano. Nemáme jinou možnost."
    "Zapomeň na to."
    To jsem už pravdu ztratil trpělivost.
    "Tak co mám podle tebe kurva dělat?"
    Dlouho na mě zíral. Pak smutně zatřásl hlavou.
    "Zavolej Sydanovi, ty idiote."

***

    Sydan. Samozřejmě. Už čtyři dny byl zpátky. Viděli jsme se dvakrát a pokaždé jsme naše místo prakticky srovnali se zemí. Byl jsem v jeho přízni a on v mé, ačkoliv ne že by na tom, že se mnou zůstává, záleželo. Ale měl peníze, pozici a kontakty. Byl to někdo. Vyťukal jsem přístupový kód, co mi dal. Jen v případě nouze, instruoval mě. Jestliže tohle nebyla nouze, pak nevím, co by to mohlo být.
    "Ano?" odpověděl krátce.
    Rychle jsem mu popsal situaci. Během dvaceti minut přijel doktor a odkázal mě do obýváku.
    Za hodinu vyšel a řekl mi, že Gary usnul. Dal mi několik lahviček s léky a vysvětlil mi kolik čeho a jak často. Řekl, že se zítra vrátí.
    "Kolik vám dlužím?"
    "Nic."
    Doktor se vrátil v sobotu a pak znovu v neděli. Nikdy nám neřekl své jméno, ale zdál se být kompetentní. V neděli večer dokázal Gary chodit skoro normálně.
    V pondělí ráno jsme se vrátili do Akademie. Gary absolvoval všechny hodiny, stoicky maskoval svou bolest. Během dne nemohl brát své prášky, protože ho uspávaly. Tu noc si vzal dvojnásobnou dávku prášků proti bolesti a já za něj udělal domácí úkoly.
    V úterý odpoledne jsme byli proti sobě ve fotbalových týmech. Po první minutě hry jsem ho kopl do holeně tak silně, jak jsem jen dokázal. Nebyl nikde poblíž míče a tak byli trenéři i ostatní hráči pohoršení mým "nesportovním chováním". Ale nedokázal jsem přijít na žádný jiný způsob, jak ho dostat ze hry.
    Vyhodili mě ze zápasu. Zatímco se belhal z hřiště a krev mu tekla dolů po noze, zašklebil se a pozvedl na mě palce. Kdo potřebuje nepřátele, když má kámoše jako Jim Kirk?
    Přál jsem si, abych zůstal ve hře a někdo tak mohl nakopnout mě. Pořádně. Do koulí.
    Buďte na svá přání opatrní.

***

    "Jak se daří tvému příteli?" zeptal se Sydan.
    Právě jsme dokončili milování. Ležel jsem napůl přes něj, s hlavou na jeho rameni. Miloval jsem, když jsem s ním byl takhle. Cítil jsem se v bezpečí.
    "Mnohem lepe. Děkuji ti za... to co jsi udělal."
    Po dlouhém tichu se zeptal: "Jak k tomu zranění přišel?"
    Na chvíli jsem uvažoval, že bych mu lhal. Mohl jsem mu říct, že mi Gary po tom zavolal a já se mu jen snažil pomoct. Tehdy jsem nevěděl o splynutí myslí, ale věděl jsem, že by mě Sydan mohl dostat jednoduše jen tím, že by se zeptal Torvalda, co se stalo. Tak jsem se zhluboka nadechl a povyprávěl mu, "jak k tomu zranění Gary přišel".
    Existovalo mnoho způsobů, jak mohl člověk reagovat na tento příběh. Znechuceně se ode mě odtáhnout. Pevně mě k sobě z lítosti přitisknout. Utěšit mě uklidňujícími slovy. Dát mi facku za mou hloupost.
    Sydan ale nic z toho neudělal. Když jsem začal s vyprávěním, jedna z jeho rukou spočívala na mém rameni a druhá na týlu mé hlavy, jeho prsty jemně zanořené v mých vlasech. A byly stále tam i když jsem s ním skončil. Vyslechl si celý příběh a ani jednou se nepohnul, neutahoval si ze mě, vůbec nijak nereagoval.
    Nakonec se ode mě odvrátil, oblékl se o a odešel do obývacího pokoje. Vstal jsem a natáhl na sebe džíny. Trvalo mi pár minut než jsem se vzchopil a následoval ho. Našel jsem ho, kterak sedí před krbem a má zavřené oči.
    Věděl jsem, že bych neměl rušit jeho meditaci, řekl jsem si, že počkám, ale dusivé ticho bylo nesnesitelné.
    "Sydane, já to tak nemyslel."
    Zvedl ruku a já se stáhnul. Posadil jsem se na sofa a čekal. Po několika minutách se odhodlaně zvedl a připojil se ke mě.
    "Georgi, lituji, že jsem se v tobě zmýlil. Má náklonnost k tobě zatemnila můj úsudek a já byl přehnaně velkorysý v odhadu tvého charakteru. Tvé jednání ukázalo, že jsi příliš nevyspělý pro dohodu, jako je ta naše.
    Jsi pro sebe a své okolí nebezpečný. Neovládáš své impulsy, nebereš ohledy na to, co se stalo. Bohužel musím přerušit náš vztah dříve, než tvůj nedostatek diskrétnosti ohrozí mě, mou pozici a mou rodinu."
    "Sydane, ne!"
    Zvedl ruku.
    "Musím tě požádat, aby jsi mi vrátil mé komunikační zařízení."
    Hádal jsem se s ním. Prosil jsem ho, aby mi dal další šanci. Nakonec jsem mu řekl, že ho miluju.
    "To není logické."
    Ta slova mě udeřila s těžkou definitivností. Pochopil jsem, že nemá smysl mu cokoliv říkat. Mé city nebyly ničím proti chladné zdi vulkánské logiky. Vrátil jsem mu komunikátor, odešel do ložnice a dooblékl se. Když jsem vyšel, byl pryč.
    Mé peníze za večer - včetně příslušného bonusu - ležely na malém stolku poblíž dveří.

***

    Gary ani já jsme se už nikdy do Prvního Kontaktu nevrátili. Když nám došly peníze z naší soutěže i z mého "odchodného", začal jsem prodávat dary, co mi dal Sydan. Neznal jsem cenu oněch skvostů, a tak jsem byl překvapen, když mi je ohodnotili.
    Prakticky jsem musel Garymu vnutit, aby si z toho vzal půlku. Řekl mi, že mě neviní z toho, co se stalo a já mu řekl, že mu věřím.
    Ale už mě nikdy znovu nepolíbil.

***

    Náš vzájemný dárek k promoci byl slib, že kdokoliv z nás dostane první velení, druhý bude jeho jednička.
    Ale o deset let později, když mi dali Enterprise, byl Gary stále na regeneraci a vzpamatovával se ze zranění, která utrpěl v průběhu bitvy u Ghioghe. Zranění utrpěná znovu pod mým velením. Ale tentokrát to bylo jiné. Nejednal jsem z marnivosti nebo z touhy po sebeuspokojení. Měl jsem metál, který to dokazoval. "V nejlepší tradici Hvězdné flotily." A mou odměnou byla Enterprise.
    Když mě admirál Komack poprvé informoval, že vědecký důstojník kapitána Pikea zůstává jako můj první důstojník, snažil jsem se ho přemluvit, aby tento post nechal neobsazen dokud se ke mě nebude moct připojit komandér Mitchell. Odmítl to a velmi zřetelně mi dal najevo, že diskuze je u konce. Okamžitě jsem začal plánovat, jak bych mohl vystrnadit toho neznámého Vulkánce hned, jak se můj přítel dostane na palubu.
    Nebyl žádný důvod si nemyslet, že bych to nedokázal. Už jsem porazil astronomickou pravděpodobnost a ve věku třiceti let jsem se stal nejmladším kapitánem ve Flotile. Vše se odehrávalo přesně tak, jak jsem si to naplánoval. Měl jsem vše pod kontrolou, nezastavitelný, nepřemožitelný. Až do dne, než jsem převzal velení na Enterprise a cítil, jak se vesmír otočil kolem své osy.
    "Kapitáne Kirku, toto je váš první důstojník, komandér Spock."
    Neslyšel jsem ani slovo z toho, co admirál řekl pak.

***

    Říká se, že delťanská sexualita přemůže každého v dosahu pěti metrů. Nuže, nikdy jsem nepotkal nikoho, jakéhokoliv druhu, kdo by se mohl srovnávat se Spockem v jeho naprostém účinku. Viděl jsem vše na první pohled - sílu, vášeň, žár - a chtěl to. Chtěl jsem ho dostat ze slupky jeho chladného pozlátka a slyšet ho prosit. Ostatně už jsem slyšel sebe. Byl jsem rozrušen a na druhý pohled jsem viděl, že jsem nebyl jediný.
    Podíval jsem se do těch tmavých očí a sotva jsem se odvážil věřit tomu, co jsem v nich viděl. Ta slavná vulkánská sebekontrola se hroutila. Museli byste to vidět, ale bylo to nepochybné.
    Usmál jsem se. Co že se to říká - láska je boj? Nuže, nezdráhal jsem se užít jakékoliv zbraně v mém arzenálu, a tak jsem nastavil šarm na plnou sílu. Zvedl obočí a zeptal se mě na otázku, kterou jsem mu v ten samý okamžik zodpověděl. Najedou jsem pochopil, že všechna ta svádění v minulosti byly jen zařívačkou na tuto chvíli. Můj žaludek se chvěl očekáváním.
    Komack si odkašlal a já poznal, že ticho začínalo být rozpačité. Ale jen pro admirála. Mezi mnou a mým prvním důstojníkem probíhala čila komunikace. I někdo tak nedovtipný jako ten stařík to mohl postřehnout.
    Spock řekl něco o tom, že jedenáct let sloužil na Enterprise pod kapitánem Pikem. Jeho hlas mnou projel jako elektřina. Přelil se přes mě a spláchl vše, co jsem si o sobě myslel. Dal jsem se dohromady a navrhl mu, aby mě tu provedl. Souhlasil. Když jsme byli mimo admirálův doslech, navrhl jsem mu, abychom začali mou kajutou.
    První věc, kterou jsem udělal coby kapitán Enterprise, bylo, že jsem vojel svého prvního důstojníka.
    Nedalo se to nazvat milování. Bylo to víc... primitivní. Chtěl jsem a tudíž jsem bral. Později jsme poznali navzájem své mysli a svá srdce a lásku, kterou jsme tam našli. Později naše těla mluvila za nás, protože zde nebylo slov. Později byl fyzický akt manifestací toho, čím jsme si byli.
    Ale poprvé to byla touha, syrová a nekomplikovaná. Téměř si přeji, aby to bylo také vše, co kdy bylo.

***

    V těch prvních týdnech jsem byl tak pohlcen Spockovou sexualitou, že jsem sotva postřehl jeho obdivuhodné schopnosti coby prvního důstojníka. V čase, kdy se komandér Mitchell dostal na Enterprise, raději bych si nechal useknout pravou ruku, než abych riskoval ztrátu Spocka a jakýchkoliv jeho schopností.
    Věděl jsem, že jsem Garyho zradil - mohl jsem to obvinění číst v jeho očích. Ale nemohl jsem si pomoci. Protože jsem věřil, že jsem se konečně našel - toho muže, kterým jsem chtěl být, toho muže, kterým jsem měl být.
    Pokaždé když se na mě Spock podíval, když jsem viděl svůj odraz v jeho zářivém jasu, změněný jeho obdivem, cítil jsem se silný a čistý v každém ohledu, ve kterém jsem se až dosud necítil. Pro Spocka, kvůli Spockovi, jsem byl beze skvrnky. Byl jsem Zlatý chlapec.

***

    Ani ne tři roky. Jak jen ten čas uběhl. Kde jsem sebral ten nápad, že bychom já a Spock mohli být spolu navždy, kapitán a první důstojník, t'hy'la a k'harai? Kde byl ten můj proslavený instinkt pro přežití, když se osud znavil zahráváním si s námi?
    Začalo to biologií. Vulkánskou biologií. Ironické, že? Před pár lety jsem si vydělával na živobytí uspokojováním vulkánských biologických potřeb. Ale neslyšel jsem o pon farr.
    Byl jsem konsternován, když mi to Spock vysvětlil. Znělo to... tedy, směšně. Umřít z nadrženosti? Nemožné. Spock mě však ujistil, že to "bylo možné a bezprostřední".
    Mířili jsme na Vulkán a já sledoval, jak se mi Spock vzdaluje. Časem mě napadlo, abych se nabídl místo T'Pring, plak tow ho zbavoval jeho kontroly a on se po mě ohnal.
    "Nejsme druhové spojeni poutem. Sotva mi můžeš nabídnout útěchu splynutí myslí. Znám T'Pring jen velmi málo, ale jsem si jist, že ona rozumí povinnostem družky!"
    Nemluvili jsme spolu dokud jsme se nepřenesli dolů na Vulkán.
    Povinnosti družky. A práva. Ta děvka rozuměla oběma stranám téhle rovnice. Chladně si spočítala cenu své svobody a kdo ji má zaplatit. A tak jsme spolu se Spockem bojovali.
    On bojoval o svůj život a já bojoval... no, pro ten samý důvod jako proč jsem dělat tu šou v Prvním Kontaktu. Řekl jsem McCoyovi jsem nechtěl před T'Pau vypadat zbaběle, ale byl to jen líbivý způsob jak říct, že jsem se chtěl předvést. Ukázat se, ukázat, že za to stojím. Navzdory bolesti kterou mi přinesla jeho zlostná slova, chtěl jsem aby Spock viděl, že chci kvůli němu bojovat. Chtěl jsem aby věděl, že i bez splynutí myslí a propojení, byl jsem to, co chtěl. Chtěl jsem ho přinutit kleknout si na kolena a říct mi. "Stačí. Tohle stačí. Ty mi stačíš."
    Naštěstí, pro jednou Kostra neztratil svůj profesionální odstup, protože kdyby byl jen trochu méně bystrý, byl bych ten den zemřel. I když já zemřel. Má poslední myšlenka, než jsem ztratil vědomí, byla: "Ztrácím Spocka. Kvůli ."
    Tu noc v mé kajutě jsme se drželi tak pevně, že jsme následující den měli oba modřiny.
    Trvalo mi zhruba týden než jsem sebral odvahu abych se ho zeptal, co se stane za sedm let.
    "Jestliže se do té doby nepropojím, má rodina mi vybere družku."
    A on se s ní propojí a ona mu dá děti a pozná jeho duši a on pozná její. A já nebudu mít nic.
    Přemýšlel jsem o tom skoro dva měsíce. Pokaždé když jsme se milovali, jsem si uvědomoval, že tohle je vše, co kdy z něj budu mít. Pokaždé, když jsem si přitiskl jeho ruku k ústům, aby nemohl sáhnout na můj spánek, styděl jsem se za sebe. I s celestery v Prvním Kontaktu jsem zacházel lépe. Aspoň dostali to, zač si zaplatili. Spock mi nabídl vše, co byl, a odměnou za to byl ošizen.
    Tak jsem mu nabídl sňatek. Neklekl jsem si na kolena, ale vzal jsem jej za ruku a řekl mu, že jej chci po zbytek svého života. Za jakýchkoliv a za všech okolností. Byl velmi obezřetný a myslím, že i trochu nevěřící. Nakonec jsem to musel říct přímo.
    "Nedokážu žít s myšlenkou, že tě ztratím kvůli někomu jinému. Kdybys byl člověk, řekl bych : 'pojďme se vzít'. Ale jsi Vulkánec, takže.. pojďme se propojit."
    Myslel jsem, že to zní pěkně blbě, ale Spock mi řekl jak to říct vulkánsky a já po něm ta slova zopakoval.
    "Ne t'perr e'katra'ar."
    Znamená to "Zavazuji se Ti svou duší."
    Svou duší. Až do té chvíle, kdy se Spockovy oči rozzářily naprostou radostí, bych nikdy neřekl, že vůbec nějakou mám. Ale znovu mě jeho víra ve mě donutila myslet si, že bych mohl být něčím lepším než tím, čím jsem byl. Myslel jsem si, že jsem ušel dost dlouhou cestu od své minulosti a že Spock byl mou budoucností.
    Když jsme se tu noc milovali, řekl jsem si, že brzy, velmi brzy, mu řeknu, kdo že jeho nastávající doopravdy je.

***

    Velmi brzy. Ale ne dřív. A někde mezi tím, muž a jeho žena vystoupili z raketoplánu na hangárovou palubu Enterprise.
    "Kapitán James Kirk," představil jsem se rychle.
    "Kapitáne," odpověděl Vulkánec, kterého jsem znal jako Sydana.
    Připomněl jsem si, že jsem Spockovi o něm stejně chtěl říct. Postřehl jsem, že Sydan se nezdál být v rozpacích uznáním našeho dávného vztahu. Žádný důvod k obavám.
    "Kapitáne, velvyslanec a jeho žena jsou mí rodiče."
    Zbytek výletu je jen rozmazaná přehlídka obrazů a pocitů....

    Amanda mi vysvětlila, že Spockův otec neschválil jeho výběr povolání. Chtěl jsem se začít hystericky smát a říct: "To ani ten můj"...

    Vejít do místností nacpané emzáky, vidět tam mezi nimi Sydana - téměř mi bylo zle z toho deja vu...

    Spock se na mě podivně díval a já pochopil, že očekává, že se ho zeptám, proč mi o svých rodičích neřekl dřív. Věděl jsem, že se ho nemůžu zeptat, že nemůžu riskovat jakoukoliv diskuzi o Sydanovi - Sarekovi....

    Ukončení zápasu mezi vulánským a tellaritským velvyslancem a ten krátký moment, kdy jsme byli sami spolu. Upřeně jsem se na něj díval a cítil úlevu, že mezi námi už neplála žádná vášeň...

    Jak blízko jsem byl k tomu, abych mu plivl do tváře, když opakovaně odmítl svou meditaci s 'pozemšťanem'....

    Má zlost ze zprávy, že Spock své matce řekl o našem úmyslu se propojit...

    Snaha popřít tu část ve mě, která se radovala z možnosti, že Spockův otec při operaci zemře a vezme si své tajemství do hrobu...

    A nakonec ten nevýraz ve velvyslancově tváři když zjistil, že dluží svůj život mé ochotě a schopnosti oklamat jeho syna....

***

    "Kapitáne Kirku."
    "Chtěl jste mě vidět, velvyslanče?"
    Potil jsem se a říkal jsem si že to je kvůli vulkánské atmosféře udržované v této části diplomatické sekce Babelu. Najednou jsem pochopil, že to byl ten důvod, proč mě nepořádal o setkání na Enterprise. Sotva se mnou promluvil, když byl na mé lodi, kde jsem vládl já. Ne, on se chtěl setkat zde, kde bylo horko pro 'pozemšťana' téměř nesnesitelné. Nuže, s pocením jsem nemohl nic udělat, ale odmítal jsem se vykrucovat.
    "Má žena mě informovala, že se vy a můj syn zamýšlíte propojit."
    Přikývl jsem. Myslel jsem si, že vím, co teď mělo přijít. Chtěl jsem jen slyšet logické vysvětlení toho, proč jsem byl zcela nehoden této cti.
    "Jste si vědom, že toto spojení by z mého syna učinilo mezi mými lidmi vyvrhelem?"
    "Ani u mě doma to nezvedne mou popularitu."
    "Nemluvím o starých pozemských předsudcích. Malý počet Vulkánců neschvaluje mezidruhové vztahy, ale to by Spocka nezajímalo. On je produktem takového spojení. Já hovořím o největším tabu, které jste vy a můj syn nevědomky porušili."
    "Jaké tabu?" zeptal jsem se jízlivě.
    Myslel jsem si, že řekne láska. Za ta léta jsem byl přesvědčil, že Vulkánci jsou neschopní lásky, nebo že se za ni stydí. Myslel jsem si, že Spock je výjimka. Myslel jsem si, že mě miluje jen jeho lidská polovička.
    "Mám za to, že je stále zakázané na Zemi. Hovořím o incestu."
    "Náš vztah není incestní."
    "Podle vulkánského práva a tradice ano. Jak otec tak syn sdíleli stejného partnera. V den vašeho propojení a po všechny další dny, pozná Spock tu nejhlubší hanbu."
    "Takže vy mu to řeknete."
    "Ne. Uvidí to ve vás."
    "Podívejte, Sareku, jestliže se mě snažíte zastrašit, tak vám to nežeru. Spock a já jsme už dřív propojili své mysli. Naučil mě dost, takže se dokážu ochránit. A on respektuje mé štíty, když na ně narazí. Jediný způsob, jak se dozví o nás dvou je, že mu to řeknete."
    "Vidím, že vám ještě neřekl o mil'n k'har - světle, které vše odhalí. Možná tomu plně nerozumí. Opustil Vulkán ve velmi raném věku a není si plně vědom svého dědictví. Nebo možná cítí, že není nic, co by ho mohlo o vás překvapit. Je to tak, kapitáne? Řekl jste mu o své dřívější kariéře?"
    "Ne."
    "Myslel jsem si to. Ve chvíli kdy se propojíte, mil'n k'har na krátkou chvíli jasně zazáří. Vaše katra - nebo jak vy pozemšťané říkáte duše - bude tak snadno čitelná, jako červě vytištěný text. Ani jeden z vás nebude schopen skrýt jakoukoliv část vaší bytosti. Toto poznání nemůže být odmítnuto ani odepřeno. Je to očistný oheň, který ale může rovněž ničit. Některé páry to nejsou schopné přestát, a to ani když byli na pouto připraveni od dětství, jak byl Spock připraven pro T'Pring. Pol n'katra - odmítnutí partnerovy duše- je jediná okolnost, za které se můžou druhové rozejít."
    "A vaše žena akceptovala vaši duši. Viděla a schválila ten druh vztahu, který jste měl se mnou?"
    "Můj vztah s mou ženou se vás netýká. Ačkoliv, prozradím vám, že mi nebrání ve vyhledávání náhodných vztahů mimo manželství, pokud ovšem zůstanu diskrétní."
    Náhodné vztahy. Diskrétnost. Má minulost povstala a zničila mou budoucnost.
    "Jestliže se se Spockem propojíte, v tu chvíli pozná vše, co jste a co jste kdy byl. Spatří vše, co vás vedlo k tomuto životu, a bezpochyby to pochopí a odpustí vám to. Ale rovněž spatří vás se mnou a pozná, čím jsme si jeden pro druhého byli. Navenek možná pochopí a odpustí nám to, ale nikdy sám sobě. Můj syn je muž cti a nepřeji si ho vidět zahanbeného. Žádám vás, abyste myslel na Spocka a učinit tuto oběť pro jeho dobro, tak jako já."
    "Jakou velkou oběť činíte vy?" zeptal jsem se hořce.
    "To vám řekl o naší kultuře tak málo?" vydechl Sarek ohromeně. "Kvůli mému dávnému vztahu s vámi, nebudu nikdy moci se svým synem sdílet svou mysl. Ani mu nebudu moci odhalit důvod mého odmítnutí. Sdílení mezi otcem a synem není tak odhalující jako mil'n k'har, ale je důležité a nádherné. A je to radost, kterou on ani já nikdy nepoznáme. Rozkol mezi námi se nikdy plně neurovná a nebudu mu moci nikdy sdělit, že ta chyba je má a ne jeho.

***

    Otcové a synové. Skončí to s nimi pokaždé takto?
    Poslední věc, kterou bych kdy Spockovi přál, je můj poslední dar pro něj.
    Ocenění od jeho otce, vědomí jeho dostatečnosti - tyto věci jsem mu ukradl. Vím to tak jistě jako bych věděl, že byly ukradeny mě. Vím, jaké to je bez nich žít, chtít je navzdory všem důvodům a logice. A s vědomím toho si myslím, že můj hřích je horší, než mého otce.
    Vzpomínám si, kdy jsem svého otce viděl naposled.
    Poslední den jeho dovolené jsem se vrátil ze školy domů. Už na mě čekal. Řekl mi, že se právě doslechl o mém nejnovějším průšvihu. Jsem teď dost opilý, ale i kdybych byl střízlivý, nikdy bych si nedokázal vzpomenout, co jsem to tehdy vyvedl. Trvalo mi léta, než jsem pochopil, že na tom nezáleželo, že to mohlo být cokoliv. Naše poslední konfrontace byla kvůli tomu, že jsem přemluvil kamaráda, aby šel se mnou na kapry.
    Čekal jsem na příkaz, abych ze skříně vytáhl pásek. Ale najednou mě mlátil slovy místo svou rukou. Jeho hlas byl chladný a ostrý jako led a , bože, slyším jeho ozvěno i v téhle špinavé díře.
    "Vzdávám to s tebou. Ty nejsi pro Flotilu a nikdy nebudeš. Byl bys ostudou každému, kdo by sloužil s někým jako ty. Nejsi nic jiného než lstivý sobecký manipulátor. Okouzlíš lidi aby udělali to, co chceš a myslíš si, že tohle je vedení. Nejsi můj syn."
    Vypadal velmi unaveně, když mizel v transportním paprsku.
    O osm měsíců později jsem obdržel dopis s přijetím na Akademii. S ručně napsanou poznámkou od děkana, kde mi gratuloval k tomu být tím nejmladším, koho kdy přijali.
    Ten samý den jsme dostali oznámení, že komandér George Kirk byl prohlášen za ztraceného, podle předpokladů mrtvého. Matka se uchýlila k lahvi a já děkoval Bohu, že konečně vyslyšel mé modlitby.
    Snažím se namluvit si, že se můj otec mýlil. Každá medaile a pochvala, kterou mám, říká, že se mýlil. Hlášení každého důstojníka, pod kterým jsem kdy sloužil říká, že se mýlil. Skutečnost, že velím Enterprise - vlajkové lodi - říká, že se mýlil.
    Pravou však je, že mě znal a že poznal, kdo ve skutečnosti jsem.

***

    Méně než tři roky. Měli jsme pro sebe méně než tři roky.
    Kdyby jsi mě teď slyšel, Spocku, řekl bys něco jako: " Třicet dva měsíců, šest dnů, sedmnáct hodit, a dvanáct celých čtyři minuty." Já bych se usmál této jemné opravě, protože jsem stále okouzlen tvou vulkánskostí. Ty by jsi na mě pozvedl své obočí, ale neusmál se. Nemusel bys.
    Rád bych to ještě jednou viděl. Rád bych řekl nějakou šílenost jen abych vidět tvou nereakci. Rád bych to vysvětlil prostým řečením "jsem člověk, Spoku" a sledovat tě jak jsi z toho zmatený a vědět, že nakonec mě potichu akceptuješ, tak jak jsi to vždy dělal. Kéž by jsi mohl sobě měřit stejnou mírou.
    Vy Vulkánci máte zajímavý výraz "Co je, je". Myslím, že to má být útěcha. Pro tebe možná je. Možná jsi našel nějakou útěchu v tom nechat mě být tím, kým jsem. Ale pro mě žádná není. Muž, kterým jsem, nás přivedl až sem.
    Možná kdybys býval náročnější. Možná kdyby sis býval vzal to, co jsem nedokázal dát. Možná kdyby jsi na mě býval zatlačil, když jsem odtahoval tvou ruku ze své tváře, vše by bylo nyní v pořádku. Mohl jsi to zvládnout. A já bych byl tvůj. Protože já rozumím síle. Já rozumím bolesti a rozumím beznaději. Nerozumím něžnosti a trpělivosti.
    Jak jsi mi jen mohl dovolit stále dokola odmítat splynutí myslí, když jsi to tak potřeboval? A při vzácných příležitostech když jsem s tím souhlasil, držel jsem se zpět, nikdy jsem se neoddal žáru, ze strachu, že bych sklopil své štíty. Viděl jsi to, cítil jsi to, věděl jsi to - jak bys nemohl? - a přesto jsi mě o to požádal jen jednou.
    Je to věc, které jsem nás mohl ušetřit. Kdybychom skutečně sdíleli své mysli, když jsme ještě nevěděli, co vše bylo v sázce, možná bychom měli sílu přestát cokoliv, co mělo přijít. Ale já se příliš bál, byl příliš lidský, než abych riskoval se ti zcela odhalit. A ty jsi byl příliš vulkánský než aby jsi mě vyloupl z mé ulity.
    Možná nevěříš v intuici, ale věříš ve mě. Minulou noc jsi nebyl ironický. Netušil jsi, jak tvá slova mohou ranit. Mluvil jsi upřímně když jsi mě nazval "můj k'harai".
    Můj zlatý.

***

    Kéž bych teď mohl za tebou přijít, t'hy'la. Naposledy tě obejmout a slyšet, jak šeptáš mé jméno. Ale nemohu. Vědomí, že to, co děláme, je špatné - ne podle mých měřítek, ale podle tvých - to znemožňuje. Svými činy jsem se zostudil mnohokrát, ale věřím, že vše, co jsem dělal s tebou, bylo čisté tak, jako jsi ty sám.
    Vím, jak nelítostně budeš soudit sám sebe. Nikdy neuvěříš, že to je má vina, že můj klam tě činí nevinným od jakéhokoliv prohřešku. Pravda o mě a mé minulosti by tě zbavila tvé hrdosti. Měl bys za to, že jsi nečistý. Ty, jediná čistá věc v mém životě, by neměla být pošpiněna. Jsi ten nejušlechtilejší muž, jakého jsem kdy poznal a nikdo ti to nemůže upřít, tím méně já. Ale ty tomu neuvěříš. Odepřeš si své dobro a zahalíš se do studu. A to se nesmí stát.
    Takže ještě jednou, Sydan a já sdílíme tajemství. Ale tentokrát chápu potřebu diskrétnosti, možná ještě lépe než on sám.
    Zítra tě požádám, aby jsi přišel do mé kajuty. Chladně ti vysvětlím, že mé city změnily a že jsem neschopen se s tebou propojit. Řeknu cokoliv, co tě odežene. Požádám tě - nařídím ti - aby ses nechal přeložit pryč z mé lodi. Naší lodi.
    Budu sledovat jak se odlesky zlata v tvých očích mění v popel.
    Můj t'hy'la, můj příteli, to málo co vím o cti, jsem se naučil od tebe. Ale vím toho velmi málo a chápu ještě méně. Myslím, že čest je pro mě něco jako barva pro slepce.
    Je čestné tě zranit tak, jak musím? Je čestné s tebou manipulovat, podvést tě tak, jak jsem podvedl ostatní? Je čestné tě donutit mě nenávidět, protože doufám, že tím bude pro tebe snazší mě opustit?
    Musí to tak být. Tak moc to bolí a připadá mi to cizí. Musí to tedy být čestné.

KONEC