Název: V písku před branami
Autor: Diegina
Série: TOS - události kolem TMP
Přístupnost: NC 17
Párování: K/S
Ohlasy: diegina na seznamu (předmět: název povídky atp. - jinak mažu)
Prohlášení: nebojte, tady a na tomhle se určitě vydělat nedá
Poznámka: poslední část projektu "T'hy'la"

V písku před branami


     Bušil na dveře chrámu a volal jeho jméno, ale jedinou odpovědí mu byla dutá ozvěna a šumění písku hnaného větrem, narážejícího do starodávných kamenných zdí. Nikdo neotevřel. Nikdo jej nenapomenul, aby se svou snahou přestal a již nerušil klid tohoto místa. Nikdo se nezajímal o cizince na pokraji zoufalství, jehož srdce krvácelo ještě více než jeho ruce, rozedrané o pradávný, částečně zvětralý kov, z nějž byla brána vyrobena.
     Rudé slunce pomalu zapadalo, ale on stále seděl v písku před branami. A ačkoliv už jeho vyschlý krk nedovolil vydat ani hlásku, stále aspoň svou myslí volal jeho jméno a prosby, aby se k němu vrátil a nenechával jej samotného. Pouto však zůstávalo na druhé straně němé a chladné.
     Ne, Spocku, já odtud bez tebe neodejdu...
    
     S trhnutím se probudil. Žena po jeho boku nespokojeně cosi zamumlala a spala dál. Opatrně se vymanil z jejího objetí. Spustil nohy na zem a bosý po studené podlaze odešel do koupelny. Bylo mu horko, měl pocit spálené kůže a obrovskou žízeň. Jako pokaždé, když se mu zdál tento sen.
     Ne sen. Vzpomínka.
     Zalezl do sprchy. Nastavil si studenou vodu a nechal ji stékat po svém těle. Zároveň ji hltavě pil, jak kdyby nikdy neměl mít dost. Když už do sebe nedokázal víc dostat a jeho kůže dostávala modravý nádech od prochlazení, vypnul vodu a roztřesený se opřel o umyvadlo. Nevidomýma očima hleděl do jeho odpadu, myšlenky desítky světelných let daleko.
     Svůj slib tehdy dodržel. Neodešel. Dehydrovaného a v bezvědomí jej odnesli do domu Sarekova, kde k němu byl povolán léčitel. Ten uzdravil tělo, ale již ne duši. Část z ní nadále dlela v písku před branami chrámu, za kterými se navždy schovala lepší polovina jeho já...
     Pohlédl na sebe do zrcadla, ale hleděl na něj někdo cizí. Oči ztratily jiskru, přibyly vrásky kolem očí a ty, které tam už byly, se prohloubily, stejně jako ty kolem úst. Vlasy zmatněly a už zahlédl i několik stříbrných pramínků. Jistě, ty se zatím ještě ztratí, ale na jak dlouho?
     Stárneš, Jamesi T. Kirku. Nemáš chuť zůstat mladý. Nemáš k tomu důvod. A tak raději shniješ ještě před padesátkou, jen už abys to měl za sebou.
     Stejně jako každý den, každou hodinu, poslední tři roky, i nyní vyslal své myšlenky vstříc k Vulkánu, po tenkém vláknu pouta vedoucího ke Spockovi. Stejně jako pokaždé, ani nyní se mu nedostalo žádné odpovědi. Avšak přestože ani žádnou nečekal, nebyl o to méně zklamaný. Toto byla ta největší rána, ze které nechával vyprchávat svůj život.
     Druhou bylo sezení v admiralitě a nicnedělání. Tu nejdůležitější, vlastně jedinou důležitou věc ve své admirálské kariéře zvládl už první rok. A to úpravu předpisů Hvězdné flotily, přesněji nařízení o intimních vztazích uvnitř posádky na lodích na delších jak ročních misích, aby nebylo tak restriktivní. Ty další dva roky byly jen o podepisování věcí, o kterých rozhodli jeho asistenti. Byrokracie bez praktického dopadu. Kdyby teď umřel, všimli by si toho až za měsíc, a to jen díky propásnutí úředního termínu, během kterého muselo to či ono lejstro dostat jeho podpis.
     Spocku, vrať se...
     Stále vzadu na patře cítil chuť vulkánského písku. Stále mu v uších zněl hukot větru a Amandina slova, která jej žádala, aby respektoval rozhodnutí jejího syna.
     To byla však věc, kterou nikdy nedokázal. To nejlepší, co dovedl, bylo, že svůj žal a bolest aspoň z části přeměnil na vztek. Vztek, truc a pocit zrady, které mu umožnily přežít tři roky bez toho aby se zbláznil. Jenže už nedokázal v sobě dál živit tyto pocity. Jak se blížilo datum vyplutí rekonstruované Enterprise, rozevírala se druhá z jeho ran stále více doširoka a šklebila se na něj, protože on už definitivně neměl být součástí své milované lodě stejně jako už nebyl součástí Spocka. Na vztek už mu nezbývala síla. Nebyla chuť bojovat, nebyla chuť žít.
     Setřel ze sebe zbylou vlhkost, která neokapala a vrátil se zpět do ložnice.
     Měl bys být vděčný osudu, hlupáku. Máš v tak nízkém věku tak vysoké postavení, máš krásnou, chytrou, milující ženu... a přesto bys raději chtěl být zase jen kapitánem a mít zpět svého krásného, chytrého, milujícího prvního důstojníka.
     Jenže ty jsi ode mě zbaběle utekl, Spocku! Schoval ses přede mnou v chrámu! Utekl jsi a zanechals mi pouze vzkaz, že se už nikdy neuvidíme! Až od tvých rodičů jsem se dozvěděl proč. Dozvěděl... ale nepochopil. A asi to ani nikdy nepochopím. Ne poté, co všechno jsme spolu prožili.

     Sledoval spící Lori, ale do postele se k ní nevrátil. Místo toho se oblékl, odešel do obývacího pokoje a tam v krbu rozdělal oheň. Se skleničkou whisky se usadil do křesla. Plameny olizující jednotlivá polena utvářely atmosféru klidu, která mu pomáhala myslet, i když v sobě žádný klid už dávno neměl.
     Měl by nejspíš na nějaký čas, třebas jen na pár dnů, vypadnout ze stereotypu všedních dnů. Musí pryč z města, pryč od Admirality, pryč od Lori. Ne že by ji neměl rád, ale...
     Ale.
     Stačí pouze toto jediné slovo aby věděl, že vztah s ní neměl žádnou budoucnost. Bylo jedině správné, když se dohodli, že svatební kontrakt už spolu neprodlouží a nechají jej pozítří vypršet. Možná by pak mohl odjet někam na dovolenou, aby byl konec mezi nimi o něco výraznějším předělem. Možná by se mohl jet podívat na Gibraltarskou přehradu...
     Spocku, prosím, vrať se mi!!!
     Zavřel oči.
     Stále seděl v písku před branami.
    
--ooOoo--

    
     Enterprise na orbitě osiřela, V´ger se vydal na svou další cestu. Chvíli trvalo, než se posádka vzpamatovala z právě prožitého dobrodružství a než admirál přikázal letět 'tamtudy do vesmíru'. Navzdory podivným ztrátám - neztrátám na životech všichni pociťovali mírnou euforii z toho, že je konečně vše, jak vždy bylo: Kirk je kapitánem Enterprise, Spock jeho prvním důstojníkem a na ošetřovně, respektive momentálně na můstku, spokojeně hudruje McCoy.
     Jenže žádná idyla netrvá věčně a Enterprise velice záhy dostala přímý rozkaz vrátit se zpět k Zemi. Posádka v současném složení byla provizorium. Kirk dostal Enterprise jen pro misi na zažehnání nebezpečí od vetřelce a bylo více než jasné, že mu ji nejspíš nenechají. Ještě žádný admirál v historii Hvězdné flotily neměl přiřazenu vlastní loď, které by mohl aktivně velet jako její kapitán.
     Kirk však měl na podobné úvahy jen málo času, sotva pár minut. Než se nadál, musel s celou posádkou předstoupit před své nadřízené a podat osobně hlášení. Všichni se v nástupu shromáždili v hangáru. Komack a Nogura si vyslechli Kirkovo ústní hlášení a formálně všem poděkovali za nadlidské hrdinské činy, bla, bla, bla...
     Admirálové většinou nechápou, že nadlidské činy jsou jedině ty Spockovy, protože on je člověk jen z poloviny, a vše ostatní, včetně hrdinství, je spíš nezbytnost a z nouze cnost. Bez falešné skromnosti i nadutosti se prostě udělalo to, co se udělat muselo, aby byla mise úspěšně zvládnuta. Tváří tvář smrtícím nástrahám vesmíru není čas na úvahy o statečnosti a hrdinech. Ale to takový admirál, co dvacet let sedí za stolem, vůbec netuší...
     Hořce se sám pro sebe pousmál. Budu i já za dvacet let tušit, co je to skutečná služba ve vesmíru?
     "Admirále Kirku," oslovil jej Komack.
     "Ano, pane," vyšponoval se ještě víc do pozoru než už beztak byl.
     "Vy i celá vaše posádka máte na následujících dvacet dní volno. Poté se budete hlásit u mne na Velitelství, kde obdržíte další rozkazy."
     Slyšel správně? "Ano, pane."
     "Rozchod."
     'Vy i celá vaše posádka'... ne 'vy a celá posádka'... moje posádka... dávají mi snad Enterprise zpět?
     Poprvé po třech letech v něm vzplanula naděje, že by se jeho život mohl vrátit do normálu. Opět na Enterprise. Opět se Spockem?
     Sakra, měl tolik práce, že o tom ještě nestihl popřemýšlet, stihl to jen prožít. Nebyl čas, aby mohl analyzovat vše, co se mezi nimi odehrálo a porozumět tomu. Nebyl čas, aby se rozhodl, jak se má vůči němu chovat. Na to cítil příliš radosti i bolesti najednou. Teď však ten čas mít bude. Dvacet dnů nejméně.
     Hangár se pomalu vylidňoval, Kirk však zůstával za místě. Potřeboval mít jistotu, že si nedělá falešné naděje. Podíval se podezřívavě z Komacka na Noguru a zpět. "Dáváte mi ji skutečně zpátky? Natrvalo?"
     "Není to nic oficiálního, Jime," řekl Komack.
     Kirk však neměl náladu na slovíčkaření. "Dáváte mi ji zpátky?" zeptal se pevně a ignoroval Komackovu snahu o přátelštější přístup.
     "Bude to tak nejlepší," přikývl starší admirál nakonec.
     "Napácháte tak méně škod, Kirku," dodal Nogura. "A bude to i lepší pro publicitu. V posledním roce byla vaše vystoupení stále méně a méně - jak bych to jen řekl - vstřícná, srdečná. Když vás šoupneme na další pětiletou misi, jen získáme. Zvláště po tom výstupu, co jste předvedl na Velitelství, abyste získal Enterprise aspoň na pár dnů kvůli V'gerovi. Jste potížista, Kirku. První rok jste byl nesnesitelný, hlavně díky tomu někdy až nechutnému lobbingu kvůli změně předpisů. Pak jste se zklidnil. Teď jste však zjevně začal na novo a upřímně, pokud jde o mě - čím dál odtud budete, tím lépe." S tím se Nogura otočil na podpatku a odkráčel do raketoplánu.
     Komack se usmál a pokrčil rameny. "Žárlí. Za dva dny jsi dokázal víc, než on za celý život. Navíc jsi to neudělal poprvé a jak tě tak znám, ani naposledy. Měl pravdu. Jen získáme, když tě necháme dělat tvou práci. Tvou skutečnou práci. Ale teď už si jdi užívat dovolenou. Jestli si dobře pamatuju rozpis, bude to na tři roky poslední na Zemi. Měj se krásně, Jime a hodně štěstí." Pokývl na rozloučenou a pak se odebral do raketoplánu.
     Stále tak trochu omráčený Kirk si uvědomil, že je v hangáru jako jeden z posledních a že by si měl pospíšit. Rozhučela se siréna a začala blikat varovná světla. Za chvíli se uzavřou všechny východy a začne přetlakování. Opustil tedy hangár tak rychle, jak to jen šlo, aniž by musel běžet. Za dveřmi téměř vrazil do Spocka.
     "Můj bože, víš jak jsem se tě lekl?!" překvapeně vykřikl. Odpovědí mu však bylo pouze pozvednuté obočí. To mu připomnělo, že je nejvyšší čas si pořádně promluvit někde v soukromí. "Máš už nějaké plány na dovolenou?"
     Vulkánec přikývl. "Zvážil jsem několik možností a nalezl optimální řešení."
     Kirk se ušklíbl. "Mluvíš o dovolené jako o problému." Pak zvážněl. "Nechceš to své optimální řešení hodit za hlavu? Myslím, že bychom si měli promluvit a byl bych moc rád, kdyby jsi se mnou jel ke mě domů, do Iowy, na farmu. Strávili bychom tam aspoň pár dnů, představil bych ti matku a ukázal okolí... A kdyby se ti něco nelíbilo, mohl bys kdykoliv odejít. Co ty na to?" Bože, proč jsme nervóznější než na prvním rande?
     Spock jej však nenechal dlouho v nejistotě. "Myslím, že tuto možnost mohu akceptovat. Kdy odjíždíme?"
     Kirkovi se očividně ulevilo.
    
     Zhmotnili se do poměrně teplého slunečného dne, pár metrů od vchodu do domu. Kirk se zhluboka nadechl a rozhlédl kolem sebe. Tolik věcí se tu od jeho poslední návštěvy změnilo, tolik věcí zůstalo stejných.
     "Bože, je tu tak krásně! Nemůžu uvěřit, že jsem konečně tady!" A s tebou, pomyslel si v duchu. Pohodil si zavazadlem pověšeným přes rameno. "Pojď, Spocku, máma by nás už měla čekat," usmál se a jistými kroky jej vedl do domu. "Mami?! Už jsem tady! Přivedl jsem ti někoho ukázat!" zavolal jen co otevřel dveře.
     Všude však panovalo ticho, narušené jen tlumeným bučením krav z pastvy a občasným zafrkáním koňů z nedaleké stáje.
     "Nikdo tu není," konstatoval suše Spock.
     "Hm, asi si někam na chvíli odskočila," nenechal se tím Kirk vyrušit. "Pojď nahoru, odložíme si tam věci. Jestli ti to nebude vadit, budeš bydlet v bývalém Samově pokoji." Vystoupili nahoru a otevřeli dveře do něj. "No, ehm, tak tedy nebudeš," opravil se, když spatřil místnost ve zjevně obydleném stavu. "Netušil jsem, že máma ubytovala Petera právě tady." Byl z toho docela zaražený. Nebyl si jist, zda bylo vhodné, aby chlapec, momentálně na prázdninách u přátel, bydlel v pokoji po svém zesnulém otci. "Nevadí, dej si zatím věci ke mě, pak to nějak vyřešíme."
     Kirk otevřel vedlejší dveře. Na oba muže okamžitě dýchla dávná atmosféra Jimova dospívání. "Páni, tady to ale vypadá! Nebyl jsem tu prakticky od svého prvního přidělení na Akademii."
     Spock nehodlal nic komentovat, ani mírný nepořádek. "Kam konkrétně si mohu dát svá zavazadla?"
     "Stále přímo k věci?" usmál se Kirk.Ve Spockově přítomnosti se však stále ne a ne pořádně uvolnit. "Třeba sem k posteli," ukázal nakonec. "Půjdu se teď poohlédnout po matce. Doprovodíš mě? Rovnou bych tě tu provedl."
     "To by bylo užitečné," souhlasil Vulkánec.
     "Fajn," oddychl si tak trochu. Stále cítil napětí, které mezi nimi vzniklo před třemi lety, když Spock náhle odešel, a které nedokázal rozpustit ani onen vřelý okamžik porozumění na ošetřovně Enterprise. Bylo toho tolik, co si museli vyjasnit...
     Provedl Spocka po vrchním patře, kde byly ložnice a koupelna a pak zamířili dolů. Jako první se zastavili v obývacím pokoji. Místnost byla částečně obložena dřevem, na stěnách visela ozdobná sedla, biče, lasa a kraví kůže, jedna byla rozprostřena i před momentálně vyhaslým krbem. Co však chtěl Spockovi ukázat především, byla celá řada polic se skutečnými knihami, z nichž některé pocházely ještě z 18.století.
     Vulkánec namátkou rychle prošel tituly nejstařeji vypadajících výtisků: Bible, Shakespearovy sonety, Píseň o Cidovi, Decameron. A pak letmo ty nejmladší: Malý princ, Na západní frontě klid, Jáma a kyvadlo, Kdo chytá v žitě... zahlédl i pár titulů od Stephena Kinga. Všeho všudy tu bylo na čtyři sta knih. A co si pamatoval z dřívějších hovorů na Enterprise, Jim všechny přečetl.
     "Tak co na to říkáš, Spocku? Teď, když to vidíš na vlastní oči?" zeptal se dychtivě. Dostalo se mu však upřímnější odpovědi, než by se mu zamlouvalo.
     "Již jsem viděl působivější soukromé sbírky, admirále." V Kirkovi tohle neosobní oslovení cosi zlomilo a podupalo, stejně jako vlastní hodnocení. "Nicméně i tato má svou nezanedbatelnou hodnotu."
     To nic nezměnilo na tom, že si Kirk zklamaně povzdechl. "Nojo, ne každá rodina vlastní originální Surakovy svitky jako ta vaše. To bych mohl trumfnout leda tak nějakými sumerskými tabulkami a to ještě kdo ví jestli." Při poslední větě odešel z obývacího pokoje a přešel naproti přes chodbu do kuchyně s jídelnou.
     Spock nechal knihovnu knihovnou, vrátil zpět R.U.R., které si původně chtěl pečlivěji prostudovat a šel za Kirkem. Našel ho, jak stojí u jídelního stolu pokrytého sepraným červenobílým kostkovaným ubrusem a čte si jakýsi lístek.
     "Vzkaz od matky," vysvětlil, jen co ho dočetl. "Odvezla Půlnoční měsíc k Jenkinsům na připuštění a vrátit by se měla před večeří. Oběd mám prý v lednici, stačí si ohřát."
     "Kdo nebo co je Půlnoční měsíc?"
     Kirkova tvář se trochu projasnila. "Půlnoční měsíc je náš hřebec, mustang. Skvělý kůň, i když potřebuje pevnější ruku. Teď už je ale starší a snad se za ty roky, co jsem tu nebyl, trochu zklidnil. Teď ale by bylo na místě zkontrolovat, co že to je v té lednici," změnil téma, když mu zakručelo v žaludku. "Od rána jsem nejedl."
     Vzápětí tak také učinil. "Kdyby jsi měl zájem," pokračoval v předchozím výkladu, když prozkoumával obsah poliček, "máme tu i jednu klidnou kobylku. Mohli bychom si spolu někam vyjet. Pohled na svět z koňského hřbetu je jedinečný zážitek."
     "Já vím, admirále, řekl jste mi to už nejednou."
     "Tak a dost, Spocku," zabouchl lednici a podíval se na něj příkře. "Jsme na dovolené, o žádném admirálovi nechci ani slyšet. Navíc jsme byli manželé, než jsi utekl," dodal a zamítavým gestem přerušil jeho námitku dřív, než ji stihl vyslovit. "Víš, pro tebe možná ten vztah a ta doba strávená spolu nic neznamenalo, ale pro mě to znamenalo sakra moc! Ani netušíš, jak strašně moc jsi mi svým odchodem ublížil!" Najednou si uvědomil, že na Spocka skoro křičí a tak svůj hlas zklidnil. "Málem mě to zabilo. Bez přehánění. Říkal to léčitel, kterého mi přivolal Sarek. Řekl, že se někdo pokusil přerušit naše pouto, ale že nakonec jej pouze utlumil, neboť až pozdě si uvědomil jeho skutečnou povahu. Ale i to utlumení... tušíš vůbec, jak prázdný jsem pak díky tomu byl? Jaký stále jsem? Byl jsi to nejkrásnější, co se mi kdy v životě přihodilo a z ničeho nic jsem o to přišel. Tři roky jsem žil s vědomím, že tě už nikdy neuvidím. Vlastně nežil - jen jsem to předstíral. Tři roky pekla..."
     Ztěžka se opíral rukama o stůl a nepřítomně hleděl na nevkusné červenobílé kostky na ubruse. V očích ho pálily slzy, i jeho hlas byl jimi zastřený. "Spocku, já... omlouvám se. Nechtěl jsem ti nic vyčítat, jen... jen... opustil jsi mě a já si od té doby po většinu času hledal důvod, proč bez tebe dál žít. Teď jsi tady a já nemám ani ponětí, jak na tom jsme. Jestli vůbec ještě existuje nějaké 'my', jestli mě zase opustíš..." zadrhl se mu hlas. "Protože jestli zase někdy ode mě odejdeš, jedno jestli dnes, zítra nebo za dvacet let, výsledek bude stejný. Je mi jedno, jak to zní pateticky, ale já bez tebe nemůžu žít! Příliš tě miluji, příliš potřebuji..."
     Znovu vzhlédl, v očích se mu leskla voda. "Proboha, Spocku, nestůj tam tak a řekni něco. Třeba to, že jsem přespříliš emotivní hlupák, ale hlavně něco!"
     Spock sepnul ruce za zády. "Nikdy bych tě nemohl označit za hlupáka... Jime."
     Kirk čekal, že se mu uleví, ale naopak. V krku mu narostl knedlík a hrozil, že ho zadusí.
     "Je mi velice líto, že ti můj odchod způsobil takové nepříjemnosti. Nicméně v danou chvíli jsem považoval za nezbytně nutné náš vztah přerušit, neboť jsem se vskutku velmi vážně obával toho, že byla velmi silně narušena moje psychická rovnováha a osobnost."
     "Vždyť nám to spolu tak klapalo," odmítal Kirk zoufale jeho vysvětlení.
     "Nebyl jsem zvyklý na tolik tak silných emocí. Žil jsem s nimi, užíval si je, ale když oznámili tvé povýšení do admirality a mé převelení na jinou loď, nebyl jsem s to zvládnout tolik protichůdných pocitů. Mé rozhodnutí bylo v dané situaci jediné možné."
     "Opustil jsi mě a ani se se mnou pořádně nerozloučil!" Kirk věděl, že chybělo jen málo, aby se mu zlomil hlas.
     "Musel jsem. Jinak by ses mi v tom pokusil zabránit."
     "Bál jsi se, že bych mohl uspět?" Takový smutek, taková hořkost.
     Na to Spock neodpověděl a jen se na něj upřeně díval.
     Na chvíli nastalo hrobové ticho. Nakonec jej přerušil Kirk.
     "Jel jsem za tebou. Dostal jsem se až k branám. Bušil jsem na ně, volal tě, hlasem i skrze pouto, prosil tě, vyhrožoval ti a pak znovu prosil... Ale mlčel jsi, pečlivě schován za hradbami. Jak jsi jen mohl být tak hluchý?" Kousl se zevnitř do tváře, aby se rychle ovládl, neboť v posledním slově se mu opravdu hlas zlomil.
     Spock nebyl slepý ani hluchý vůči jeho bolesti. Pomalu k němu přistoupil a pozvedl pravou ruku k jeho tváři. "Smím ti to vysvětlit?" zeptal se váhavě, nejistý tím, zda dostane svolení.
     "Nedělej to, jestli mi chceš zase ublížit," zašeptal Kirk ochraptěle a pečlivě se vyhnul jeho pohledu.
     Spock přistoupil ještě blíž. Dotkl se jeho tváře, sklopil mentální štíty. "Má mysl do tvé mysli..." mé myšlenky k tvým myšlenkám...
     Bolest, zklamání, hořkost, vztek, obavy... To vše najednou uvítalo Spocka v Kirkově mysli. Málem jej to donutilo k ústupu, když pocítil i další věci: nepatrnou jiskru naděje a obrovskou lásku, která se bála vystoupit do popředí. Šel za ní, přitahován stejně silně jako můra plamenem. Ale tentokrát mu nevadilo, že by se mohl spálit, protože již věděl, že se tak stane pouze tehdy, nebude-li respektovat své lidské dědictví.
     Jsem zde, t'hy'la. A jestli si tak budeš přát, zůstanu zde navždy.
     Zaplavil jej zlatavý svit lásky z ohně v Kirkově nitru. Žhnul a plál, ale nepálil. Náhle jej zastínil temný mrak obav a bolesti. Prosím, neubliž mi znovu... Spock jej však odehnal.
     Již není důvod k obavám. Pohleď a pochopíš...
    
     Rozdělí nás... opakovalo se stále dokola ve Spockově mysli. Rozdělí...
     Hledí na obrazovku, jako by tím snad mohl něco změnit. Rozkazy však jsou jasné. Jim byl povýšen a převelen jako velitel operací do Admirality a jeho převeleli z Enterprise na vědeckou loď Sirrael. Skvělá, neodmítnutelná příležitost pro oba. Až na to, že představa života bez Jimovy blízkosti jej děsí. Ano, klidně si přizná tuto emoci. Děs. Hrůza z toho, že mu nebude na blízku, že jej nebude moci opatrovat, chránit... Jak moc ale bude novopečený admirál potřebovat chránit, když většinu své práce bude vykonávat na Zemi? Nebude jej potřebovat pro tyto účely. A tak tu zbývají méně logické důvody: láska, přátelství, touha, potřeba každodenního fyzického kontaktu, i kdyby oním kontaktem byl jen náhodný dotek. To vše jim však bude po návratu upřeno. Už jen ta představa jej nesnesitelně mučí.
     Vulkánským párům zcela stačí prostý mentální kontakt, když je jejich povinnosti rozdělí, připomněl si. Jenže on a Jim nejsou vulkánským párem. Fyzická a emocionální složka je v jejich vztahu stejně klíčová jako ta mentální. Vzájemná separace by vlastnímu poutu neublížila, ale místo aby vzkvétalo, pouze by přežívalo a způsobovalo více bolesti než potěšení. To oba věděli až moc dobře, když v rámci služby na Enterprise byli čas od času na delší dobu rozděleni třeba dlouhodobým výsadkem či vyjednáváním. Každý den takového odloučení byl těžší a těžší. Je mu jasné, že když sotva dokázali překonat měsíc, plánovanou tříletou misi Sirrael by překonat nedokázali.
     Znovu a znovu zvažuje možnosti, které se mu nabízely. Od odmítnutí postu na Sirrael až po odchod z Hvězdné flotily. Ví však, že Jim takovou svobodu volby nemá. Nemůže odmítnout admirálské prýmky, znemožňovaly to silné politické tlaky. Nemůže odejít z Hvězdné flotily, protože Flotila byla jeho život, bez ní a bez možností, které mu nabízela, by byl velmi nešťastný. Zbývá tedy jediná možnost, jak co nejvíce ulehčit nevyhnutelné rozdělení: Gol.
     Gol - tam, kde vítr nemilosrdně žene písek proti branám a tento šumivý zvuk a bublání a sykot termálních pramenů jsou to jediné, co narušuje zdejší klid.
     Pomalu kráčí za staršími učni, kteří jej v tichosti vedou do útrob chrámu. Mentální štít drží pevně vztyčený. Nechce, aby kdokoliv na něm poznal jeho nesmírnou bolest, nechce, aby mohl cítit bolest svého partnera. A přesto ji cítí, cítí jeho zoufalé volání skrze pouto. Drásá jej to uvnitř na cucky, jeho duše krvácí. Nemá však na vybranou.
     Bude to tak nejlepší, t'hy'la, můj milovaný. Nebude to tolik bolet...brzy.
     V dálce slyší bušení na bránu a jeho křik. Slyší, jak volá jeho jméno, slyší jeho zoufalství. Cítí, kterak jeho kontrola selhává.
     Ne! Tohle přece nemohu udělat! Nemohu jej opustit!
     "Jime! Jime!!!" volá a utíká ke vzdáleným branám. Učni jej však rychle dohoní a nervovým stiskem zneškodní. Přesně dle jeho předchozího přání pro případ, že by jeho kontrola selhala.
     Krátce nato, když se probouzí, je jeho sebekázeň pevně zpět na místě. Přichází léčitelé, aby zpřetrhali jeho svazek a oběma, jemu i Jimovi, ulehčili. Své snahy však nekonečných hodinách nesnesitelné bolesti zanechávají. Zjišťují, že pouto je silnější a hlubší, než bylo možné očekávat a že jeho zpřetržení by znamenalo pro oba manžele jistou smrt. Přichází tedy na řadu jediná zbývající logická varianta: utlumení.
     Trvá to však měsíce, než s utlumením přichází i úleva a bolest se stává něčím, co dokáže bez nejmenšího úsilí potlačit.
     Pak, po třech letech, kdy kolinahr je nadosah, se ozývá V´ger. Avšak spolu s jeho hlasem slyší i jiný, téměř zapomenutý, zasunutý v hlubinách mysli, kam se neodvážil po tři roky nahlédnout. V tu chvíli pochopí, že ony tři roky nebyly o hledání naprosté logiky, ale o pochopení, že před svou lidskou částí nikdy neuteče a že je nelogické kolinahrem předstírat opak.
     Návrat na Enterprise. Jim... Vidí jeho vřelé přijetí, ale výcvik kolinahru mu přešel až příliš hluboko do krve. Naštěstí. Je si vědom, jak těžce to ostatní nesou, Jim především, ale je to rozhodně lepší, než aby na veřejnosti propadl emocím. Až přímý mentální kontakt s V´gerem, který jej téměř stál život, mu dává pochopit, že na tom vůbec nezáleží. Prázdnota a pustost V´geru mu ukázala, jak prázdný a pustý byl i jeho život v posledích třech letech a že to není nic, oč by měl stát. Pak vůbec nesejde na tom, že se směje, pláče... drží Jima za ruku...
     Kéž by jen věděl, že i Jim po něm touží stejně jako on po Jimovi. Pouto mezi nimi je stále němé, a to i navzdory fyzickému kontaktu na ošetřovně. Nyní je však mnohem moudřejší, než aby o svých pocitech mlčel. Kolinahr i V´Ger jej to velmi bolestně naučili. Logikou to nekončí, ale začíná. Nyní je čas postoupit dál...
     Pohleď, Jime. Stále je tu ta láska, co tu byla i před třemi lety. Stále tu je pro tebe, stačí jen brát, když budeš chtít...
     Kirk cítil závrať. Seděl v písku před branami, zničený. Ale poprvé po dlouhé době ne bez naděje.
     Jedna z bran se otevřela a z ní vyšel Spock.
     Vztáhl ke svému Vulkánci ruce. Ten se svým jedinečným způsobem pousmál, pevně je uchopil a vyzvedl Jima vzhůru k sobě, do svého objetí.
     Pouto se konečně opět naplno rozeznělo a rozzářilo. Radost z opětovného spojení překonávala předchozí smutek a bolest, léčila rány, které způsobila samota.
    
     Postupně si začali uvědomovat i svá těla a fyzický svět kolem nich. Zjistili, že stojí v pevném, až téměř bolestivém objetí. Pomalu, stále ještě nepříliš jisti přechodem ze svých myslí do fyzična, si pohlédli do očí. Kirkovy byly zarudlé a zalité slzami, které již v průběhu splynutí myslí volně stékaly po jeho tváři, ve Spockových se zračily emoce, které byly vždy vyhrazeny jen a pouze pro Jima.
     Spock se v němém úžasu vzal něžně jeho tvář do svých dlaní a dotkl se vlhkosti, která se leskla na jeho lících. Slzy nebyly něco, co by u něj často vídával. Na to se obvykle dokázal až příliš dobře ovládat. Nyní však Jimovo sebeovládání selhalo. Mohl se mu ale divit, když selhalo i jeho vlastní?
     Sklonil se k němu a lehce přejel svými rty přes jeho. Jako by se bál, že cokoliv víc může tento vzácný okamžik zničit. Kirk mu vyšel vstříc: mírně své rty pootevřel. Němé, opatrné pozvání. I on se střežil udělat cokoliv zbrklého. Spock jeho pozvání přijal. Jemně se vpil do jeho rtů, vychutnával si důvěrně známou chuť a strukturu, tak dlouho zapovězenou, stejně jako vědomí, které nyní opět zářivě vibrovalo na okraji jeho vlastní mysli, tam, kam vždy patřilo.
     "Spocku..." vydechl Jim téměř bezhlasně, když se nepatrně oddálil, aby se mohl zhluboka nadechnout. Byl to sten, byla to prosba. Byl to pokyn pro Spocka, aby si konečně vzal to, co je jeho. A Spock poslechl. Jazykem rozevřel jeho ústa, kde byl vzápětí nadšeně uvítán. První dotek jazyků byl ne nepodobný přeskočení obrovské jiskry, která zapálila jejich touhu. Svět okolo nich znovu ztratil na významu, byli tu jen oni dva a jejich láska. Ústa se navzájem nenasytně dobývala, ruce pátraly po těle toho druhého, hledaly skuliny v oblečení, kudy by se mohly dostat přímo na kůži. Spock chvatně Kirkovi rozepl košili, ten jemu zase na oplátku vytáhl z kalhot termální triko, chvatně přetáhl přes hlavu a ledabyle odhodil na podlahu. Okamžik na to tam skončila i Kirkova košile.
     Jim se v duchu usmál, když ucítil Vulkáncovo překvapení. No ano, už si neholil i hrudník, za ty tři roky zlenivěl, zvlášť když Lori nic nenamítala. Zdálo se, že ani Spock nic nenamítal. Naopak. Jeho prsty zvědavě zkoumaly nezvyklou texturu, pročesávaly chloupky, které rostly hustěji a na větší ploše než u něj. Zároveň však sledovaly i důvěrně známé křivky jeho zřetelně rýsujících se svalů.
     Na Kirka však bylo brzy tohoto dráždění až příliš. Hladově Spocka políbil, položil mu ruce na půlky, pevně jej k sobě přitáhl. Oba v ten okamžik ucítili pevnou erekci toho druhého a to je vzrušilo ještě víc. Kirk vsál do úst Spockův jazyk. Záhy si přál, aby do něj Spock pronikl i jinak. Hnětl jeho zadek, tiskl jej k sobě třel se o něj. Chtěl ho tady a teď. Vtěsnal jednu ruku mezi jejich těla a po několika příliš uspěchaných neohrabaných pokusech se mu podařilo konečně rozepnout Vulkáncovy kalhoty. Spock se tisknul proti jeho ruce, ve snaze docílit většího tření. Tím však Kirka vyvedl z rovnováhy a ten ustoupil o krok zpět a vrazil do stolu. Opřel se o něj, aby spíš udržel balanc. Dál pokračoval ve vysvobozování Spockova penisu z oblečení. Kalhoty již měl v půli stehnech, provlhlé spodky je brzy následovaly. Vulkánec slepě přirážel do jeho pěsti, nepřál si nic jiného než konečně dosáhnout vrcholu.
     "Pojď do mě," zašeptal mu ochraptěle Jim do ucha, které hned na to začal devastovat svým laskáním.
     Vulkánec horoucně souhlasil. Tak nejrychleji, jak to jen šlo, zbavil Kirka oblečení na spodní polovině těla. Pak si položil jeho nohy na ramena a nasměroval se na tolik žádoucí otvor.
     Jim se trochu vylekal, přece jen už to byla nějaká doba, kdy naposledy provozoval anální sex a nebyl vůbec připraven. Přiložil si proto Spockovu ruku na tvář a skrze zesílené mentální spojení jej požádal o pomoc. Aniž by věděl jak, ucítil, že jeho svěrače jsou uvolněné a když do něj Spock hned na to do něj pronikl, necítil žádnou bolest, jen rozkoš.
     Chyběl jsi mi.
     Netušili, který z nich dal vzniknout této myšlence. Možná to byli oba zároveň. Na tom však vůbec nezáleželo. Jediné, co bylo nyní opravdu důležité, byli oni dva, spolu.
    
     Sesedla z Nefertiti a otřela si upocené čelo. Časně odpolední slunce bylo stále dotěrnější a dotěrnější. Jí však na tom sešlo jen okrajově. Chtěla konečně po letech vidět syna na vlastní oči. A navíc tady doma! Už se nemohla dočkat. Proto jen kobylku odvedla do stínu ke korytu s vodou a už spěchala do domu.
     Když Jima viděla naposledy, bylo to na recepci ku příležitosti jeho povýšení na kapitána Enterprise a pak až o pět let později při podobné akci ku příležitosti jeho povýšení na admirála. Ale ani jednou nebyl čas na pořádné skutečné setkání matky a syna. Byla na něj tak hrdá, ale jeho práce jej posledních snad patnáct let zcela pohltila. Co na tom, že to je hrdina, který nejednou zachránil vesmír, galaxii nebo teď naposledy samotnou Zemi. Pro ni to bude navždy její malý Jimmy...
     S touhle myšlenkou v hlavě vstoupila do domu a po dvou dalších krocích na práh kuchyně. Ustrnula, jen v překvapení jí vylétla ruka na hruď, ke krku. Ne že by byla bůhvíjak puritánská, to ani omylem, ale vidět vlastního syna jak... jak... a ještě navíc s mužem! Její Jimmy, vyhlášený dobyvatel a lamač srdcí děvčat z širokého okolí... Tedy... měla za to, že už ji nemůže nic doopravdy šokovat, ale opravdu se nikdy nenadála, že ho jednoho dne najde ležet a vzdychat v kuchyni na kraji stolu pod mužem, který do něj strká ten obrovský zelený... zelený?!? Až teprve teď si všimla exotického vzezření muže nad ním. Připadal jí povědomý.
     Najednou se vzpamatovala. Měla by zmizet a nechat je dokončit to... to, co dělali. Ještě pár roztřesených nádechů a už ji nohy začaly poslouchat. Bylo načase. Oba muži sténali unisono stále rychleji a hlasitěji. Ve chvíli, kdy kvapně leč potichu opustila dům, slyšela zcela zřetelně jejich společné vyvrcholení a následnou úlevu.
     Cítila, jak celá rudne. Vážně jsou věci, které rodiče o svých dětech nemusí nikdy vědět a být svědkem jejich orgasmu k těm věcem rozhodně patří. Zároveň si uvědomovala, že se Jim nikdy nesmí dozvědět, že je přistihla. Bylo by to velmi nepříjemné pro obě strany. Doteď si pamatovala, jak se cítila ona, když ji táta nachytal s Georgem. Trapas.
     Dobrá tedy, musí předstírat, že o ničem neví.
     "Jime?!" zavolala pár metrů od vchodu do domu. "Jsi tady? Už jsem doma!"
     Uslyšela tiché zaklení a hluk převrhnuté židle. "Jasně mami-"
     "To jsem ráda! Hned budu u tebe! Jen odvedu Nefertiti do stáje a postarám se o ni! Uvidíme se za půl hodinky!"
     Oddechla si, když odváděla Nefertiti do jejího boxu. Hlas ji kupodivu nezradil, nebylo v něm ani stopy po prožitém otřesu. Teď jen doufala, že za půl hodiny se ona i Jim s tím mužem dají natolik dohromady, aby se mohli přivítat a působit zcela normálním dojmem.
    
     "Jime?! Jsi tady? Už jsem doma!"
     Kirk se příšerně lekl. "Sakra, máma." Rychle se se Spockem snažili uvést do poněkud důstojnějšího stavu. Ve chvatu, jak se snažil vyhrabat z pod stolu boty, svrhl židli. "Jasně mami-" jsem tady, chtěl dodat, ale matka jej přerušila
     "To jsem ráda! Hned budu u tebe! Jen odvedu Nefertiti do stáje a postarám se o ni! Uvidíme se za půl hodinky!"
     Zaplavila jej neskutečná úleva a jak mohl vidět na Spockovi, tak jeho též. Zmoženě se opřel zpět o stůl, oddechl si a koukal na ulovenou botu ve svých rukách. "Pojď, seberem věci a půjdem se nahoru zcivilizovat. Máš nějaké námitky proti pořádné horké sprše?"
     "Ne, pokud nebude teplota vody ohrožovat tvé zdraví."
     Kirk se zakřenil. Tohle byl jeho starý Spock se svým věcným humorem.
     Posbírali věci z podlahy, pak urovnali ubrus na stole a zmizeli nahoře v koupelně. Tam strávili příjemnou čtvrthodinku, kdy si užívali znovunabyté blízkosti a intimity. Žádný sex, jen hlazení, mazlení, pár polibků a letmých doteků myslí. U Jima v pokoji se pak oblékli a ruku v ruce sestoupili dolů, aby vyčkali příchodu Jimovy matky.
    
     Winona seděla ve stájích na seně a přemýšlela, co teď. Jak se jen může s Jimem a tím mužem setkat, aniž by na ní hned nebylo poznat, co viděla? Dokáže se natolik ovládnout?
     Vstala, srovnala se v ramenou a vydala se do domu zadními dveřmi. Nespatřena vklouzla potichu do koupelny, dala si rychlou chladnou sprchu a převlékla se, aby syna a jeho hosta patřičně uvítala a nebyla tak upocená. Po pěti minutách už scházela dolů.
     Z obýváku slyšela tlumený hovor. Nerozuměla slovům, ale zněla jí velmi intimně.
     "Jime, zlatíčko," řekla laskavě, když vstoupila do místnosti.
     "Mami!" Kirk rychle vstal z křesla, kde seděl na klíně toho druhého muže a vrhl se do její náruče. "Ani nevíš, jak moc rád jsem tady."
     Winona odhodila všechny starosti stranou. Její syn byl sice dospělý muž, jejich setkání však byla tak řídká, že nemohla být jiná než velmi srdečná.
     "Jsem tak ráda, že jsi zase doma. A tak pyšná na to, co jsi dokázal! Všechny jsi nás zachránil!"
     "Nedokázal bych to sám, bez své posádky," přijal její kompliment.
     "Vidím, že sis s sebou přivedl návštěvu," věnovala svou pozornost Vulkánci. "Pan Spock, nemýlím-li se." Konečně si vzpomněla, kdo to je a odkud ho zná.
     Spock přikývl. "Zdravím, paní Kirková."
     "Winona bude lepší," opravila jej. "Jim mi o vás hodně ve svých zprávách vyprávěl, i když jak si teď uvědomuji, v posledních třech letech toho moc nenamluvil," pohlédla tázavě na oba.
     "Poslední tři roky byly zvláštní," vysvětloval jí Jim. "Spock byl na Vulkánu, a já měl tolik práce na Admiralitě-"
     "Ach, kdybys jen neplácal. V těch pár dopisech, co jsi za celou dobu poslal, sis stěžoval, že nemáš pořádně co na práci a žes měl zůstat kapitánem." Nuže, matka stále dokáže trefit do černého. "Mimochodem, je mi líto, jak to dopadlo s Lori. Byli jste spolu tak pohledný pár. Hodila se k tobě." Jim a Spock si vyměnili zvláštní pohled a Winona si v duchu udělala poznámku.
     "Mami," začal opatrně. "Nevěděl jsem, že to nevíš, ale... Lori zemřela při nehodě transportéru těsně před začátkem mise."
     "Bože!" Byla z toho v šoku. S Lori se sice nikdy přímo nesetkala, ale párkrát s ní mluvila přes videofon, když zastihla doma ji místo Jima. Vlastně až takto se dozvěděla, že byli manželé... i to, že už dlouho nebudou. "To mi je líto, Jimmy. Nechtěla jsem... tedy, nevím, co říct. Myslela jsem, že to spolu urovnáte a založíte rodinu a místo toho..."
     "Netrap se tím, mami. Nemá to smysl. Rád bych ti teď něco oznámil."
     Její pohled byl plný očekáváni.
     Jim dal Spockovi skrze pouto znamení. Ten k němu přistoupil, vzal jej za ruku a propletl jejich prsty.
     Winona těžce polkla. Cítila všechno, jen ne nadšení.
     "Já a Spock jsme-"
     Milenci, dokončila za něj v duchu.
     "-manželé. A to už šest let."
     Její tvář se šokem změnila v neutrální masku. Dalo jí dost práce, než ze sebe dostala aspoň něco. "Šest let? A co tvá smlouva s Lori? To bylo z tvé strany jen nějakým hloupým žertem?!" Pomalu ale jistě začínala být naštvaná.
     "Ne, mami, žádný žert. Jen omyl. Navíc - můj sňatek se Spockem je podle federačního práva neoficiální. To jen podle vulkánského jsme-"
     "Ne! Já to nechci vědět!" vykřikla a zavřela oči. Celá se chvěla. "Jak jsi mi to jen mohl udělat!? Jak jsi to mohl udělat ?! Její mrtvola ještě nestihla nejspíš ani vystydnout a ty mi sem dotáhneš chlapa, o kterém tvrdíš, že je už šest let tvůj manžel a já o tom nic nevím a šoustáš s ním na stole v kuchyni-" Sakra! "- a připravíš mě o tvá vnoučata, protože jsi ztratil i Davida a tváříš se, že se vůbec nic neděje, když Lori umřela...!" Křičela na něj, slzy v očích, plná vzteku, zklamání a hořkosti, vědoma toho, že její slova moc nedávají smysl. Když jí došel dech, na místě se otočila a vyběhla před dům, aby se nadýchala čerstvého vzduchu a trochu se uklidnila.
     Mezitím Jim a Spock zůstali mlčky stát v pokoji. Pak se Kirk za němého Spockova souhlasu vydal za matkou. Pomalu k ní zezadu přistoupil a konejšivě objal.
     "Notak... neplakej..."
     "Nepláču," zavzlykala.
     "A nezlob se."
     Na to neodpověděla.
     To jej neodradilo. "Je mi líto, že jsi se o mě a Spockovi dozvěděla tak, ... jak ses dozvěděla. To bylo velmi nešťastné. Nic to ale nemění na tom, co k sobě cítíme, co pro sebe znamenáme. Pravda, poslední tři roky jsme nebyli spolu, bylo to něco jako rozchod, dalo by se říct. Ale tahle mise nás opět svedla dohromady a tentokrát opravdu natrvalo. Prosím, mami, přej nám to. Ani netušíš, jak moc pro mě znamená, co jsem si bez něj vytrpěl."
     "A co Lori?" pípla.
     Povzdechl si. Sám neměl v tomto příliš jasno. Odpověď spíš tušil, než doopravdy znal. "Lori tu byla, když jsem ji potřeboval. Byla jako anestetikum. Na čas mě dokázala otupit natolik, že jsem dokázal žít se ztrátou Enterprise a Spocka především, ale časem přestala působit. Nikdy jí za její pomoc nepřestanu být vděčný. Jenže ona nebyla ani mou lodí, ani Spockem."
     "Ale mohl jsi s ní založit rodinu..." To byla její poslední námitka. Po Samovi jí zbyl Peter, chtěla, aby jí něco zbylo i po Jimovi, kdyby se mu ve službě něco přihodilo.
     "Mohl. Teoreticky. Prakticky to ale ani jeden z nás doopravdy nechtěl. Pak už bylo stejně pozdě." Konejšivě s matkou houpal ze strany na stranu. "Snad časem přemluvím Carol, aby mě už neodřezávala od Davida-"
     "Snad!" vyplivla hořce. "Žádné snad. Je tvrdohlavá jako mezek a než by se ti to podařilo, byl by z něj už dospělý muž! V tom by nebyla trocha spravedlnosti. A není ani v tomhle. Ze všech skvělých žen, které jsi za svůj život potkal, si vybereš nakonec muže. A Vulkánce k tomu. Chladného, logického..."
     "Ale notak. Víš moc dobře, že to není pravda. Zvlášť pokud jsi nás viděla v kuchyni. Jsem s ním tak šťastný, jak je to jen možné. Navíc mi vrátili i Enterprise! A teď, když už nemusíme tajit, že spolu máme vztah, to bude naprosto dokonalé."
     "Proč jste to vlastně tajili? Proč jsi to nemohl říct aspoň mě?" Stále byla raněná, ale už se z toho dostávala.
     "Protože to znemožňovaly předpisy Flotily. Vztah kapitána a jeho prvního důstojníka byl jejich přímým porušením. Byli jsme sice manželé, ale pouze dle vulkánského pojetí. Naše mysli byly neoddělitelně spojeny. To samo o sobě stačí. Pro Flotilu to však nic neznamenalo, neproběhl žádný oficiální obřad, který by mohla zaregistrovat. Ale kdybych ti o tom řekl v některém ze svých subprostorových dopisů, nedělám si iluze, že by to nikdo nezjistil a nezneužil. Teď se ale toho nemusím bát. Jedna z mála dobrých věcí na celé té admirálské mizérii bylo to, že jsem změnil předpisy."
     Winona se vymanila z jeho objetí. "Víš, Jime, pokaždé když se vrátíš domů, jsi samé překvapení. Jen tentokrát se nemůžu přimět, abych z něj byla šťastná." Otočila se k němu čelem. "Můj syn, který má po celé Galaxii pověst sukničkáře, se nakonec oženil s mužem." Její hlas byl opět pevný, možná až příliš. Jako kámen. "Jenže, můj milý zlatý, on ti dítě nedá. Považuj mě klidně za staromódní, ale já si vždy přála vnoučata od obou mých synů. Tvá dohoda s Carol a tvůj vztah ke Spockovi mě však o tvou část připravili. Až tě zabijí při nějaké tvé další ztřeštěné misi, nezbude mi po tobě nic jiného, než pár fotek a dopisů a fůra keců o tom, jaký jsi byl hrdina. Ty mi tě ale nevrátí! Po Samovi mi ale zůstal aspoň Peter. S každým dnem v něm vidím stále víc a víc z jeho otce. V něm pro mě zůstal Sam naživu. Ty však pro mě zemřeš docela."
     "Já rozhodně nehodlám jen tak brzy zemřít," snažil se ji nějak uklidnit. Nepomohlo to.
     "To nehodlal ani Sam," odsekla a zmizela v kuchyni.
     Kirk ji přes okno sledoval, jak vytahuje z lednice připravenou pečeni a chystá oběd. Měl by jí asi říct, že Spock je vegetarián. Sotva však na to pomyslel, vstoupil do kuchyně Spock.
     "Paní Winono, rád bych vám řekl-"
     "Vím, Vulkánci nejí maso," řekla odměřeně, aniž by na něj pohlédla. "Hned jak dám tohle nahřát, připravím vám nějaký salát."
     "Jste velmi laskava, nicméně toto jsem neměl namysli."
     "Fajn. Co tedy?" Vážně se snažila, aby nedala svůj vztek najevo, vždyť ten Vulkánec vlastně za to nemohl, on se prostě jen přihodil. Jenže se jí to moc nedařilo.
     "Nemohl jsem přeslechnout váš rozhovor s Jimem-"
     "Ale mohl. Vždy je možné zacpat si uši."
     "Ve vší úctě, madam, váš sarkasmus není na místě. Pouze bych rád-"
     "Hele, pane Vulkánec," otočila se prudce od linky a začala si pohazovat v ruce obrovským nožem, kterým právě krájela pečeni, "ve vší úctě," pokračovala dvojnásob sarkasticky, "tohle je jen mezi mnou a mým synem. Vy se do toho nepleťte."
     Spock pozvedl nad reakcí ženy obočí. Mělo to stejný účinek jako na Jima: získal tím pozornost. Winona si přestala pohrávat s nožem, místo toho jej použila jako podivné ukazovátko. "Tak co mi chcete?" pokývla jím směrem k němu, do téměř nebezpečné blízkosti jeho hrudi. Rozhodl se to ignorovat. Aspoň prozatím.
     "Zdá se, že vaši jedinou námitkou proti vztahu mne a Jima je skutečnost, že si myslíte, že tím vás Jim připraví o svého genetického následovníka, se kterým byste mohla být v kontaktu v případě Jimovy smrti. Avšak jeho manželství se mnou mu nikterak nebrání počít dítě s některou ženou, kterou si pro tento účel vyvolí, jedno zda přirozenou cestou pohlavního styku či umělým oplodněním."
     "Vy byste mu toleroval nevěru?" vyhrkla užasle.
     "Těžko v tomto případě mluvit o nevěře. Jednalo by se o pouhý logický krok směřující k uspokojení vašich potřeb."
     Sklonila hlavu, povzdechla si a pokračovala v krájení. "Nemůžu přece Jima nutit, aby kvůli mě měl dítě s někým, na kom mu nezáleží. Tak sobecká nejsem. Jestliže miluje vás, pak nemám právo od něj požadovat mít takový závazek k někomu jinému."
     Spock zamyšleně pokýval, ruce složené za zády. Jimova matka je velmi impulsivní, ale štěstí jejího syna je pro ni navzdory všemu povyku přednější než její vlastní.
     "Pak tu tedy zbývá možnost: vyhledání náhradní matky a dárkyně, která by byla ochotna nosit dítě se směsí mých a Jimových genů. Tato technika se v zásadě příliš neliší od toho, jak jsem byl počat já sám." Ignoroval její úžas a pokračoval dál. "Bylo by však značně nevhodné, aby bylo dítě počato dříve, než ukončíme mise do hlubokého vesmíru, případně aktivní službu ve Hvězdné flotile jako takovou. Pro případ předčasné smrti je možné zmrazit náš genetický materiál pro pozdější užití k vytvoření potomka. Zdá se vám toto jako akceptovatelná možnost?"
     Winona upřímně netušila, jak na to reagovat. Vše to bylo tak divné. Nikdy ještě neslyšela o tom, že by lidé stejného pohlaví mohli mít dítě složené z genů obou z páru. Ale když to říkal Spock... Jim přece vždy bezvýhradně důvěřoval v jeho schopnosti a znalosti, nejednou to zmiňoval ve svých dopisech. Proč by mu tedy nemohla věřit i ona?
     "No... zdá se, že to zní rozumně," souhlasila tedy nakonec. "Mám však jednu podmínku," otočila se opět čelem k němu a zabodla mu zlehka špičku nože do ramene.
     "A sice?" podíval se obezřetně na místo, kde se nůž dotýkal jeho košile.
     "Až zas budete mít spolu sex, dělejte ho tam, kde na vás rozhodně neuvidím."
     Jim postřehl, jak Vulkánec nenápadně zezelenal. "Věřte mi, paní Winono, že to je i mým záměrem."
     "Výborně. Ujednáno," vrátila se zpět k přípravě. "Mimochodem, Jime!" zavolala tak, aby ji Kirk rozhodně skrze pootevřené okno nepřeslechl, "přestaň tam špehovat a pojď sem. Připravíš jídlo pro Spocka, já se ve vulkánských receptech moc nevyznám."
     Jim se usmál a matku poslechl. Zdálo se, že odteď bude opět vše v jeho životě v pořádku. Pohled do čokoládových očí, když zlehka pohladil Spocka po prstech ve vulkánském polibku, mu to jen potvrdil.

Konec