Název: Spirk
Autor: Diegina
Série: TOS - rok po TMP, AU
Přístupnost: čert ví, kdesi mezi PG 13 a R
Párování: K/S
Ohlasy: diegina@email.cz (předmět: Spirk - jinak mažu)
Prohlášení: jsou ty kydy o přístupnosti, obsahu, Paramountu a jejich vlastnických právech nutný?
Poznámka: Ne, opravdu jsem se nezbláznila. Jen jsem dostala šílený nápad a psavou náladu. Rozhodla jsem se zpracovat ne právě obvyklým způsobem jedno ne právě obvyklé K/S klišé, které vlastně dalo této povídce její název. Jo a pojem Spirk vymyslela Farfalla, já ho jen použila, neb se mi líbil.

Spirk


     Jednoho dne nadejde doba, kdy mi takové věci začnou jít definitivně krkem, pomyslel si admirál James T. Kirk, když jej další prudký otřes vrhnul na ovládací panel raketoplánu. Copak chce po vesmíru tak moc? Vždyť se jen chce v klidu vrátit na Enteprise! Už je tak blízko, jen dvě stě kilometrů a zrovna tady a teď to s ním musí házet, jako kdyby jel přes nějaké oraniště. Už teď cítil, jak mu porůznu na těle vyskakují modřiny.
     Fajn, už to vypadá, že by mohl být skoro venku-
     Nebýt pásů, skončil by až na čelní obrazovce. Uvnitř raketoplánu na chvíli vše potemnělo, než se opět obnovily všechny standardní funkce. Naštěstí se ale zdálo, že to už opravdu byl definitivní konec tohoto vesmírného oraniště. Zbytek oné krátké cesty na Enterprise proběhl bez zcela problémů.
     Hned jak si přehodil zavazadlo přes rameno a opustil raketoplán, Spock mu předal zprávu o tom, co že to vlastně potkal. "Časoprostorová distorze..." četl mumlavě cestou k turbovýtahu, "temporální nelinearita časového toku... kvantová nekoherenita subprostorové struktury... Spocku, i když od vás čtu podobné zprávy několikrát do roka, pořád mám pocit, že mi nadáváte."
     Vulkáncovo pozvednuté obočí zvýšilo jeho pobavenost. "Bylo jednání úspěšné, admirále?" změnil Spock promptně téma.
     Turbovýtah přijel a oni nastoupili.
     "Vypadám snad nespokojeně?" vrátil mu to Kirk obratem. Opřel se trochu zdrchaně o stěnu a nechal ovládání na Spockovi. "V Admiralitě se všechno strašně táhne. I ty nejabsurnější věci se projednávají celé hodiny. Jen samotných šest hodin se rozhodovalo, o čem se vlastně bude jednat. Ještě že jsem konečně zas i kapitánem Enteprise, jinak bych se z toho určitě zbláznil." Protřel si rukama oči a potlačil zívnutí. Teď, když vyprchával adrenalin z posledních rušných minut cesty, dolehl na něj uplynulý týden celou svou vahou. Nejhorší na tom bylo to, že po celou tu dobu fakticky vlastně vůbec nic pořádněho nedělal...
     "Využil jsem času vaší nepřítomnosti, abych provedl změny, na kterých jsme se domluvili," oznámil Spock.
     Kirk neměl ani tušení, o čem to Vulkánec mluví, ale rozhodl se to pominout. Byl příliš utahaný, než aby si vzpomínal, co a jestli vůbec si domlouvali. Ale když to Spock říká, tak si určitě něco domluvit museli.
     Turbovýtah se zastavil a dveře se rozlétly. Vystoupili. Kirk se okamžitě vydal na cestu ke své kajutě. Spock jej však udivěně zadržel za loket a ukázal druhým směrem. "Tudy," řekl a jen nepatrná změna hlasu prozradila Kirkovu zkušenému uchu jeho údiv. Kapitán tedy přikývl a následoval jej. Zjevně se to týkalo té domluvy, na kterou si nepamatuje...
     Mířili ke Spockově kajutě. Kirk doufal, že ať už se dohodli na čemkoliv, odbyde se to rychle nebo to je zatraceně zajímavé, nebo u toho usne. Jenže jak se říká - buď opatrný na svá přání.
     Sotva vešel se Spockem do kajuty a složil zavazadlo vedle dveří, vyřítil se na něj s hurónským křikem malý človíček. "Tatííí!!!" křičel nadšeně a hopl mu do náruče.

--ooOoo--

     Hned jak opustil raketoplán, Spock mu předal zprávu o tom, co že to vlastně potkal. "Časoprostorová distorze..." četl mumlavě cestou k turbovýtahu, "temporální nelinearita časového toku... kvantová nekoherenita subprostorové struktury... Spocku, i když od vás čtu podobné zprávy několikrát do roka, pořád mám pocit, že mi nadáváte."
     Vulkáncovo pozvednuté obočí zvýšilo jeho pobavenost. "Bylo jednání úspěšné, admirále?" změnil Spock promptně téma.
     Turbovýtah přijel a oni nastoupili. Hned jak se rozjel, objal Kirk Spocka kolem pasu a položil mu spokojeně hlavu na rameno. "Už se nemůžu dočkat, až mi ukážeš, jak jsi to zařídil," řekl a díky únavě si vůbec nevšiml Spockova naprosto šokovaného výrazu.

--ooOoo--

     Kirk chlapce automaticky chytil a držel, nicméně to neznamenalo, že by nebyl z této situace úplně mimo. Obrátil se na Spocka. Ten nevypadal právě spokojeně.
     "Spirku, i pro tebe je nevhodné dávat emoce tak zřetelně najevo," pokáral jej.
     "Ale tatííí," obrátil se Spirk na Spocka prosebně.
     Kirk se snažil v podivné situaci zorientovat, když už ne ji pochopit. "Táta má pravdu," řekl. Položil chlapce zpět na zem a teprv teď si všiml jeho špičatých uší částečně skrytých v mírně vlnitých blonďatých vlasech. Potlačil své překvapení a údiv. "Spocku, můžeme si někde v klidu promluvit?"
     Teď už i Vulkánec pochopil, že zdaleka vše není tak, jak má být. Přikývl. "Spirku, zůstaň tu a pokračuj ve své lekci," nařídil chlapci, který již aspoň trochu ovládl své nadšení a vrátil se zpět k počítači.
     Poté odešeli do spací části kajuty. Ke Kirkově údivu však vypadala jako dětský pokoj. Pravda, trochu strohý, nicméně pestré barvy a několik hraček nemohlo nikoho nechat na pochybách, že jeho obyvatelem je právě onen chlapec. Až pak si všiml dalších dveří. Ty tu také nikdy předtím nebyly. Nicméně to, že jimi právě procházel, potvrzovalo opak.
     Ocitli se v další kajutě. Poznával své věci, ale i Spockovy. A ve spací části byla velká široká postel. Měl pocit, že naprosto přesně ví, co to znamená, ale vůbec nechápal, co se to děje.
     "Dobrá, Spocku. Můžeš mi vysvětlit, o co tu jde? Kdo je ten kluk a co dělá na mé lodi? Tohle není místo pro děti. A proč mi říká tati? A tobě? Pokud vím, tak žádného syna nemáš a tohle rozhodně není David. A co sakra znamenají ty spojené kajuty?"
     Spock se napřímil a složil ruce za zády. Z tohoto muže navzdory jeho slovům stále citil jejich pouto i emoce s ním spojené. Přesto to byl, zdá se, někdo jiný, než jeho kapitán. A mimochodem - kdo je David?

--ooOoo--

     "A jak je Spirkovi? Oba jste mi moc chyběli," políbil Spocka na krk, a pak znovu, o kousek výš. Vulkánec se zachvěl a nebyl s to ze sebe dostat ani hlásku.
     Výtah se zastavil a dveře otevřely. Kirk vzal Spocka za ruku a vedl jej do Vulkáncovy kajuty. Bylo mu trochu divné, že se kolemjdoucí členové posádky na ně trochu udiveně koukali, když je rozpačitě zdravili, ale on jim odpovídal s úsměvem. Těsně před dveřmi do kajuty přitiskl Spocka ke zdi a plně políbil na ústa. "Pro případ, že by pak nebyla kvůli tomu malému uragánu příležitost," usmál se lišácky a vstoupil dovnitř.
     "Spirku! Táta Jim je tady!" zavolal a odhodil zavazadlo bokem, ale kromě Spocka nikde nikdo. "Kde je?" zeptal se tedy. "A proč jsi to tady upravil do úplně původního stavu?" Pak jej napadla hrozná myšlenka. "Nebo... nebo to má znamenat konec?"
     Bolest v jeho očích nemohl Spock přehlédnout. Konečně se vzchopil natolik, že byl schopen promluvit. "Admirále, obávám se, že jste se ocitl jinde, než jste očekával."

--ooOoo--

     "Admirále," oslovil jej oficiálně, neboť k tomuto muži se zjevně nemohl chovat tak důvěrně jako ke svému manželovi. "V tomto vesmíru je evidentně mnoho věcí jinak než ve vašem," řekl opatrně a sledoval, jak na toto zareaguje.
     Kirk přikývl. "No, alespoň že toto není ten násilnický zrcadlový vesmír."
     "To vskutku není," souhlasil Spock. Takže i oni se s nimi setkali... byť v nějaké jiné realitě. Zajímavé.
     "Jak jsem se sem dostal? Myslíte, že by za to mohla ta anomálie, kterou jsem před chvílí prolétal?"
     "Je to docela možné. Údaje ze seznorů byly nanejvýš neobvyklé. Dokonce nám z nich váš raketoplán na chvíli zmizel. Přesněji řečeno na 0,056 sekundy."
     Kirk začal přecházet tam a zpět po kajutě. "Můžu se nějak vrátit? Jako třeba sledovat přesně svou předchozí trajektorii? Nebo ji mám sledovat v přesně opačném kurzu? A je vůbec ještě pro tento přesun okno? Když jsme se potýkali posledně s paralelním vesmírem, čas pro přesun zpět byl omezený..."

--ooOoo--

     "Věřím, admirále, že je rozumné vyzkoušet všechny vámi navržené možnosti a to co nejdříve. Jestli tu opravdu existuje nějaké okno, nevíme, kdy a jestli vůbec se ještě znovu objeví."
     "Tak na co ještě čekáme?" S tím se Kirk vyřítil z kajuty a rychle směřoval k hangáru. Spock jej následoval.
     "Projdu znovu všechny naměřené údaje a pokusím z nich získat více informací."
     "Výborně, pane Spocku." Nastoupil do turbovýtahu. Ještě než se dveře zavřely, zarazil se. "Děkuji vám."
     "Děkovat není logické," řekl Spock. "Chci zpět svého Kirka stejně jako vy chcete zpět svého Spocka."
     Admirál zavrtěl pobaveně hlavou. "Proč jsem to jen měl čekat?" Téměř hned nato se dveře zavřely. Spock pospíchal k dalšímu výtahu, tentokrát k tomu směřujícímu na můstek.
     Za pár minut už Kirk seděl ve stejném raketoplánu, ve kterém přiletěl a směřoval k souřadnicím, které vyvolal z navigačního záznamu.
     "Sleduji předchozí trajektorii," ohlásil, když dorazil na místo. "Nikde ani stopa po jakékoliv anomálii." Snažil se svůj hlas zbavit veškerého napjetí a zoufalství, které se mu pomalu vkrádalo do duše.
     "Potvrzuji," ozval se Spock z můstku Enterprise. "Senzory nezaznamenávají nic neobvyklého."
     "Někde to tu přece sakra musí být!" Už se nesnažil skrýt svou frustraci. "Zkusím to znovu. Možná jsem nesledoval předchozí trajektorii dostatečně přesně." Hlavně to nevzdávat, říkal si.
     "Admirále, obávám se, že to nemá smysl. Podle senzorů anomálie zmizela před dvěma celými třiceti šesti minutami. Další pokusy jsou tedy zbytečné."
     "To mi je jedno! Já chci zpět za svou rodinou! Druhý nálet." Obrátil raketoplán a zahájil další pokus.
     "Jestliže tu není přitomen faktor, který vás dostal do zdejšího vesmíru, pak je vaše snaha zbytečná a nelogická."
     "Já ti kašlu na logiku! Třetí. Tentokrát to zkusím inverzně."
     "Admirále, vraťte se na loď, to je rozkaz."
     "Odkdy komandér rozkazuje svému nadřízenému?" zavrčel vztekle.
     "Technicky vzato - můj nadřízený nejste. Nepocházíte z tohoto vesmíru a v době nepřítomnosti svého kapitána jsem zodpovědný za jeho loď a vše, co k ní náleží. Proto vám rozkazuji vrátit se. Pokusíme se najít jiné možnosti návratu do vašeho vesmíru."
     Kirk zdrceně a nepřítomně koukal na řízení. I on věděl, že jeho nynější snaha nepovede k žádnému výsledku. "Dobrá," řekl nakonec. "Už se vracím."

--ooOoo--

     "Admirále, vraťte se na loď, to je rozkaz."
     "Odkdy komandér rozkazuje svému nadřízenému?" zavrčel vztekle.
     "Technicky vzato můj nadřízený nejste. Nepocházíte z tohoto vesmíru a v době nepřítomnosti svého kapitána jsem zodpovědný za tuto loď a vše, co k ní náleží. Proto vám rozkazuji vrátit se. Pokusíme se najít jiné možnosti návratu do vašeho vesmíru."
     Kirk zdrceně a nepřítomně koukal na řízení. I on věděl, že jeho nynější snaha nepovede k žádnému výsledku. "Dobrá," řekl nakonec. "Už se vracím."
     Spíše mechanicky než vědomě rozběhl své ruce po navigačním panelu a zamířil zpět na Enterprise.
     Proč jej nepřekvapilo, že jej Spock opět očekával u východu z hangáru? "Máte něco?" zeptal se při cestě do obytné části.
     "Naprogramoval jsem počítač, aby hledal v záznamech anomálie stopy po periodických fluktuacích. Mohly by vést ke zjištění kdy a zda vůbec se znovu objeví."
     Přikývl. "Jak dlouho potrvá, než budou výsledky?"
     "Čtyři hodiny dvanáct minut."
     "Dobrá. Je někde nějaké místo, kde bych si mohl do té doby dát dvacet?"
     "Jime, naše kajuta ti je plně k dispozici."
     "Nepatřím tam."
     "Spirk se bude ptát. On neví, že ty nejsi jeho otec."
     "Spirk..." povzdechl si a přemýšlel. "No dobrá," řekl nakonec. "Ale pod podmínkou, že mi vysvětlíš, jak to v tomhle vesmíru vlastně je."
     "Velmi rád," odpověděl Spock a svou tvář přiměl v soukromí turbovýtahu ke svému jedinečnému půlúsměvu. Ten se ani u tohoto cizince z paralelního vesmíru neminul účinkem. Kirk se rozzářil svým vlastním úsměvem a uvolnil se.
     V kajutě je opět uvítal Spirk, tentokrát však mnohem spořádaněji. Spockovi předal padd s vypracovaným úkolem. "Snad to je správně, tati." Kirk mu nakouknul přes rameno a viděl docela uhlazeným, leč dětským písmem vypracované příklady na malou násobilku. A jak mohl letmým pohledem usoudit, byly správně. Chudák dítě. Ať už má špičaté uši nebo ne, v tomhle věku by si mělo hrát, ne se učit násobilku.
     "Je to správně," zhodnotil Spock, když zkontroloval i několik dalších stránek. "Nyní si můžeš jít hrát. Táta Jim je po cestě unavený a půjde teď odpočívat. Půjdu s ním. Neruš nás po následující čtyři hodiny."
     "Budu hrát s počítačem piškvorky," ujistil je chlapec a popadl jeden z dětských paddů, které měl na stole.
     Spock přikývl a odebral se s Jimem do jejich části rozšířené kajuty.
     "Tak jak to tedy je?" zeptal se Kirk, když se za nimi zavřely dveře.
     Vulkánec jej vybídl, aby ulehl na postel a on poslechl. Spock sám se usadil do nohou postele a začal odpovídat na jeho otázku. "Není to tu zjevně příliš odlišné od toho, jaké to je u vás. Necítil jsem žádnou změnu v našem poutu. Jsi tedy svázán se svým Spockem stejně jako já se svým Jimem."
     "Stejně asi těžko," odfrkl Kirk. "U nás jsme přátelé, kdežto tady," mávl kolem sebe rukou, "Široká postel, dvojtá kajuta, dítě... Co je vlastně zač ten Spirk? Oba nás oslovuje tati, ale asi těžko je obojí oslovení doslovné."
     "V této realitě jsme ty a já manželé a Spirk je náš syn. Oba jsme jeho biologičtí rodiče a když pomineme ženu, která jej nosila ve svém lůně a kojila, nemá matku. Genetický kód byl kombinací pouze nás dvou."
     Kirk nevěřil svým uším. "Nemá matku? To - to přece není možné!"
     "Proč ne? V principu to nebylo jiné než mé vlastní početí. Vzalo se vajíčko, vyjmul genetický kód a vložil jiný, již kompletní, složený výhradně z genů z našich spermií. Pak se vložilo do náhradní matky a začal standardní vývoj. Tedy tak standardní, jak to jen může u někoho s padesáti šesti procentního Vulkánce být."
     "Padesát šest? Vždyť - vždyť jestli ty jsi napůl člověk-"
     "Teoreticky vzato ano, jsem. Ale po technické stránce jsou mé geny ze sedmdesáti devíti procent vulkánské. Tehdy bylo spojení dvou tak odlišných druhů značně problematické a do dnešní doby se na tom mnoho nezměnilo. I při té největší snaze bylo nemožné vytvořit dítě, které by mělo od obou rodičů stejný podíl genů. Nemusíš však mít obavy. Tvých dvacet tři procent se na něm projevilo prozatím velmi výrazně." Znovu ten jeho úsměv, ale tentokrát se nedostal dál než k očím.
     "Všiml jsem si. Když jsem byl malý, taky jsem měl tak světlé vlasy. Ale s přibývajícím věkem mi stále víc tmavly." Protřel si oči. "To je opravdu neuvěřitelné. Žiju tady se svým nejlepším přítelem a máme spolu dítě. Co to byl vlastně za potrhlý nápad pořídit si ho? A jaktože je tady, na lodi? Vždyť je to proti předpisům!"
     "Dítě bylo po pár letech manželství tvůj nápad." odpověděl Spock téměř pobaveně.
     "Můj??"
     "Blížil se konec pětileté mise a došlo oznámení o tvém povýšení. Práce na admiralitě znamenala usedlý život v relativním bezpečí. Já přijal učitelský post na Akademii hvězdné flotily, zůstali jsme spolu. Bylo jen logické využít příležitosti. Zároveň jsme tak uklidnili tvou matku, která se bála, že díky manželsvtí se mnou nebudeš mít potomka."
     "Já ale mám syna. Davida. Jeho matka si ho sice nechala ryze pro sebe, ale-"
     "Tady jiného syna než Spirka nemáš."
     "Carol Markusová-?"
     "Byla dívka, která měla smrtelnou nehodu, když směřovala na schůzku, kde jsi se s ní chtěl rozejít. Nešťastná náhoda, díky níž sis dlouho dělal výčitky."
     Kirk zůstal chvíli jako opařený. "Zdá se, že si naše vesmíry nejsou tak podobné, jak se na první pohled zdálo. Tak a teď konečně to vysvětlení, proč tu Spirk může zůstat."
     "To je prosté. Oficiálně tu je jako pozorovatel, navíc s diplomatickou imunitou, neboť patří do rodiny velvyslance Sareka."
     "To je ale pěkný nesmysl."
     "Oficiální místa jsou však spokojena."
     "Vždyť to ale není bezpečné! Prozkoumáváváme neznámý vesmír, nikdy nevíme, co nás potká! Až doposud jsme z toho vždy vyvázli, ale mnohdy jen tak tak! Taková nezodpovědnost-"
     "Jime." Jen to prosté oslovení jej dokázalo sklidnit. "Tohle tě často trápívá. Ale za každou minutu, co jsme všichni tři spolu, by jsi dal cokoliv. Máš rodinu, přátele i Enterprise. Nikdy jsem tě neviděl spokojenějšího."
     Chvíli oba mlčeli, ztraceni ve svých úvahách. Zadumané ticho nakonec narušil Kirk. "Půjdu se podívat na Spirka. Chci si ho pořádně prohlédnout a poznat."
     "Říkal jsi, že jsi unavený."
     "To ano, ale jak teď můžu spát?" S tím vstal a odešel do chlapcova pokoje.

--ooOoo--

     Byl rád, že mu Spock umožnil strávit zbývající čas do ukončení výpočtů ve jeho kajutě a v jeho přítomnosti. Nevěděl, co by si teď počal, kdyby musel zůstat sám, v cizí chladné místnosti. Teplo Vulkáncovy kajuty, které mu tolik připomínalo kajutu, kterou sdílel se svým Spockem, i jeho samotná přítomnost trochu tišila ránu, která vznikla odtržením od rodiny.
     Zmoženě si lehl na postel. Z polštáře i přikrývek byla cítit důvěrně známá vůně. I v jeho mysli, tam kdesi na okraji a přesto neoddělitelně, byla Spockova hřejivá přítomnost. Bylo to až k zbláznění.
     Podíval se na Vulkánce, který stál v nohou postele a zkoumavě na něj hleděl. Bolestně si uvědomil, že to je ten zkoumavý pohled, ten, o kterém tento Spock nejspíš ještě vůbec neví, že ho je schopen. Ten, který si ani on sám dlouho neuvědomoval, natož že je věnován jemu.
     Poplácal rukou na místo vedle sebe. Po chvíli váhání se tam Spock posadil.
     "Mohu?" zeptal se admirál a ruku měl vztaženou jen kousek od Vulkáncovy dlaně. Opět chvíle zaváhání. Pak Spock jeho dotek přijal.
     "Děkuji," řekl, vědom si toho, jak intimní toto pro něj je, vědom si i toho, že Spock ví, že on ví. Spokojen s aspoň stínem blízkosti, na kterou byl od Spocka zvyklý, začal tiše vyprávět. Spíš jako by si sám pro sebe nahlas třídil vzpomínky.
     "Vzpomínám si, jak zvláštní mi to tehdy poprvé připadalo - ležet ve tvé posteli. Jenže pak jsem se otočil a spatřil vedle sebe tvou vyrovnanou spící tvář. A v tu chvíli mi bylo jasné, že nepatřím nikam jinam, že jediné správné místo pro mě je být po tvém boku." Podíval se na Spocka. Ten seděl ztuhle a stažil se tvářit, že se nijak netváří. V tváři se mu však rýsovalo napětí, které Kirk dokázal odlišit stejně snadno, jako kterýkoliv jiný jeho letmý odstín mimiky.
     "Pověz mi, jak je možné, že přes to všechno, co k němu cítíš a co on k tobě, přes pouto, které mezi vámi je, jak to, že nejste spolu? Proč se vzájemně tak trápíte?"
     "Já a admirál Kirk jsme přátelé. To nám stačí," řekl Spock tak pevně a odhodlaně, jak jen v danou chvíli dokázal. Nějak měl ale pocit, že nepřesvědčil ani sám sebe.
     "Jestliže mé zdejší já cítí to stejné jako já, pak mu to určitě nestačí." Kirk se z lehu posadil, zapřel se o ruku a zezadu se trochu přitiskl se Spockovi. Čelem se opřel o jeho rameno. "Čeho se oba tak bojíte?"
     Spock ucítil nepříjemný pocit v oblasti srdce, když zaslechl bolest a smutek v jeho hlase. Nedokázal najít odpověďi na jeho otázky, natož je pak vyslovit. A nepomohla tomu ani ústa, která jej teď líbala vzadu na krku. Kirk se však vzápětí odtáhl.
     "Promiň. Strašně jsi mi chyběl a já se těšil, že až se vrátím a přívítám se Spirkem, že si ten zameškaný týden vynahradíme a-" Náhle se odmlčel, vstal a začal pochodovat po kajutě sem a tam. Nedokázal jen tak sedět, čekat a nic nedělat. Zastavil ho až po několika desítkách sekund Spockův zadumaný váhavý hlas.
     "Kdy... kdy a... jak jste se dali dohromady?"
     Kirk se otočil a podíval na něj. O co mu jde? Zjistit, kde udělali chybu? "Při misi na planetu Miarka II. Byl jsi ve výsadku, já zůstal na lodi. Výsadek musel být pohotovostně přenesen zpět, všichni byli v příšerném stavu a tři dokonce nakonec zemřeli." Zavřel na okamžik oči a oklepal se nepříjemnou vzpomínkou. "Ty málem také," dodal tiše. Posadil se na židli u počítače a hleděl na podlahu. "Tehdy, když jsem čekal, jestli přežiješ nebo ne, mi došla spousta věcí." Pousmál se. "A tobě zjevně také, vzhledem k dalšímu vývoji."
     Spock prostě přikývl a zvažoval tyto informace. "Na planetu Miarka II jsme měli letět někdy ke konci třetího roku mise. Velitelství však tuto misi neustále odkládalo, až nakonec na ni povolalo jinou loď. Její výsadek byl zcela pobit místními obyvateli, kteří se zdáli být z počátku mírumilovní. Planeta byla následně dána do karantény."
     "Copak jste neměli jinou příležitost?"
     "Nastalo mnoho situací, kdy byly naše životy v ohrožení. Ale žádná z nich kapitána nevedla k vyjádření svých citů."
     "Pak jsem tady pěkný hlupák," vyplivl znechuceně. "A co ty? Ani tebe nikdy nenapadlo překonat svou vulkánskou výchovu a ..." Spock pozvedl obočí. "Ne, koukám, že ne," odpověděl si Kirk sám.
     Znovu nastalo ticho. Znovu jej narušil Vulkánec. "Říkal jsi, že chceš zpět ke své rodině. A když jsi poprvé vstoupil do této kajuty, očekával jsi přítomnost dítěte jménem Spirk. Kdo je to? Co pohledává na Enterprise?"
     Na Kirkově tváři mohl vyčíst směsici bolesti a hrdosti. Místo odpovědi však admirál vstal a začal cosi hledat v svém zavazadlu. Za chvíli se zdálo, že to našel. Vytáhl tmavou desku o něco menší než standardní padd a přišel s ní ke Spockovi. Posadil se vedle něj a položil mu ji na klín. Holoprojektor. Aktivoval jej.
     Objevila se asi dvaceticentimetrová projekce. Byli na ní Kirk, držící posazeného v náručí přibližně dvuletého blonďatého chlapce se špičatýma ušima a za nimi stál Spock. Jednu ruku měl na Kirkově rameni, druhou položenou na zádech chlapce. Oba dospělí se na chlapce usmívali a chlapec sám byl vysmátý od ucha k uchu.
     "Tohle je má rodina. A tohle," ukázal Kirk na chlapce, "je náš syn, Spocku. Spirk."
     Spock žasl. Nevěděl přitom, co jej udivilo víc. Jestli to, že se sám tak otevřeně oddává emocím, jestli má chlapec špičaté uši, nebo Jimův úsměv. "Náš syn?" Zeptal se nejistě.
     "Ano, tvůj a můj. Jen tvůj a můj. Moderní medicína někdy dokáže zázraky."
     Vulkánec přikývl, že rozumí. Dovedl si na základě nejnovějších vědeckých poznatků představit hned několik metod, jak by bylo něco takového možné.
     "Ten snímek je už pěkných pár měsíců starý. Zakrátko budou Spirkovi už tři roky. Je to skvělý kluk. Sice nemá tak dokonalou paměť jako ty, je ale ohromně bystrý a příšerně zvídavý. Někdy až příliš!" Usmál se. "Někdy už i ty jsi zmožen jeho věčnými "proč". Už se naučil perfektně číst a psát anglicky a ve vulkánštině už taky dělá ohromné pokroky. A vypadá to, že z něj bude skvělý stratég! V tvém speciálním piškvorkovém programu, co jsi mu dal k druhým narozeninám, už pokročil do nejvyšších úrovní. Ke třetím mu chceme dát šachy a naučit ho je hrát. Určitě je bude milovat!" S touto myšlenkou jeho náhlé nadšení a radost, když mluvil o synovi, opadlo. "Tedy za předpokladu, že se kdy dostanu domů."
     Přepnul projektor na další snímek. Byl na něm jen Spirk, seděl v trávě a prohlížel si zaujatě jakéhosi brouka, co mu lezl po hřbetě ruky. "Už kvůli němu se musím vrátit. Musím najít nějaký způsob. I kdybych kvůli tomu musel převrátit celý vesmír naruby." Podíval se na Spocka. "Doufám, že mi v tom pomůžeš."
     Spock mu pohled oplatil. "Pomohu." Pak pohlédl zpět na projektor. "Jsou zde uloženy i další snímky."
     "Ano. Měl jsem to album s sebou, abych snadněji překonal osamocené večery a noci. Nikdy jsem nevěřil, že by se mi mohlo po někom tak stýskat."
     "Pomohlo to?"
     Kirk se pousmál. "Ano. Obzvlášť některé obrázky," ušklíbl se. "Proto jsem si ho s sebou bral. Nebylo to poprvé, co jsem musel na pár dnů pryč z Enterprise."
     "Mohu je vidět?" Spock nevěřil, že to opravdu řekl. Takové narušení cizího soukromí bylo pro něj skoro tabu. Ale byl zvědavý na rodinu, kterou v tomto vesmíru nikdy neměl a asi ani mít nebude.
     Kirk to ale jako invazi do soukromí nebral. "Jistě, že můžeš. Ale... jsou opravdu velmi osobní. Nemuselo by se ti to líbit."
     Spock chvíli uvažoval. Opravdu osobní... tak osobní, že by se mu to nemuselo líbit. A přesto mu je byl ochoten ukázat. Pak to tedy nejspíš zas až tak osobní nebude... Tak tedy ještě posledí otázka. "Líbí se tvému Spockovi?"
     Admirál dal rozzářit svůj široký úsměv. "Ty, co jsi ještě neviděl, považuje za nelogické, nevhodné a je proti jejich uchovávání. A přesto když i on musí někam odcestovat, bere si je s sebou také."
     Spock pozvedl obočí. "Pak tedy budu důvěřovat svému paralelnímu protějšku a využiji tvého svolení."
     Když viděl první, pochopil Kirkovo varování i názor druhého Spocka. Přemýšlel, jak má reagovat, ale nic ho nenapadlo a tak jen bez hnutí brvou zíral na fotonový výjev: stáli tam spolu ve velmi těsném objetí, oba v rouše Adamově a líbali se. Jen velmi málo bylo ponecháno představivosti a přesto nebylo vše odhaleno. Velmi láskyplné, velmi erotické.
     Spock už měl možnost vidět různé erotické a pornografické materiály nejrůznějšího ražení, ale nikdy na nich neshledal nic zajímavého. A teď stačilo vidět prostý polibek jeho a Jima a jeho tělo začalo pomalu, ale jistě a neodbytně reagovat. Měl zvláštní pocit, že přesně ví, jaké to je mít ruku položenou na Jimových půlkách, že přesně ví, jak chutnají jeho ústa, jaká je struktura jeho rtů a jazyka. A právě to jej vzrušovalo.
     "Věděl, že se tohle fotografuje?" zeptal se nakonec, když si byl jist svým hlasem.
     Kirk přikývl. "Proč? Připadá ti neuvěřitelné, že jsi k tomu kdy dal souhlas?"
     Na to neodpověděl. Ještě chvíli studoval scénu zmrzlou v čase a pak přešel na další záběr.
     Jestliže na předchozím bylo k představivosti necháno jen málo, na tomto vůbec nic. Spock ležel na zádech, jednou rukou měl podloženou hlavu a druhou měl v Jimových vlasech. Jim sám ležel na boku, s hlavou na úrovni Vulkáncova rozkroku. Byl vzepřen na loktu. Jazykem se dotýkal špičky Spockova erektovaného penisu, svůj vlastní svíral u kořene v dlani.
     Spock nedokázal potlačit mírné zachvění. Kirk mu dal ruku kolem pasu a položil si hlavu na jeho rameno. "Tento záběr mám moc rád. Vypadáš na něm tak spokojeně, tak nádherně," šeptal. "Před pár dny, v samotě svého pokoje, mi stačilo jen se tady na toto podívat a vzpomenout si, jak to pokračovalo. Představit si tvé zasténání, když jsem tě vzal do úst a zasál. A pak znovu a znovu, dokud jsi se tomu nepoddal a nedal ses mi ochutnat. Bože, i teď to na mě působí stejně. Možná ještě víc, protože ty jsi tady, tak blízko..."
     Poslední jeho slova byla sotva slyšitelná a Spock si uvědomil, že zapomněl na chvíli dýchat. Pokusil se svůj nedostatek sebeovládání zamaskovat. "Pozemšťané často nalézají sexuální potěšení v příslušné vizuální stimulaci. Tvůj případ evidentně není odlišný."
     "To ani ten tvůj, Spocku," řekl Kirk dobíravě s úsměvem na rtech, když se letmo podíval do Vulkáncova rozkrkoku. Spock to však ignoroval a přešel na další, poslední hologram. Ten způsobil, že mu kalhoty opravdu začaly být velmi nepříjemně těsné.
     Jim ležel na zádech, nohy na Spockových ramenech, Spockův penis v sobě. Výraz v člověkově tváři byl plný rozkoše, rty pootevřené jako kdyby právě sténal. Pak se pečlivěji podíval na sebe a viděl totéž. "To je..." nedokázal dokončit větu. "To se tam u tebe opravdu tak otevřeně oddávám emocím?" Byl zcela konsternován. Snímky, které mu Kirk dovolil si prohlédnout, ukazovaly na naprostý nedostatek sebekontroly
     Kirk souhlasně zamručel.
     "Dělám to často?"
     "Pokaždé, když se milujeme."
     To však Vulkánci nic neřeklo. "A to je často?"
     To Kirka rozesmálo. "Fyzicky už naštěstí tolik ne, to bych nevydržel. Ale stále jsi ohromně nenastný," plísnil ho něžně. "Takže chceš, abych něco udělal s tím tvým stále rostoucím problémem, nebo se tu budeš nadále nepříjemně tísnit v kalhotech a nalhávat si, že nejsi vzrušený?"

--ooOoo--

     Spirk nadšeně křičel. Kirk jej držel za ruku a nohu a točil s ním dokola tak, že se díky odstředivé síle vznášel. Chlapcova oblíbená hra na letadlo.
     "A pozor! Blížíme se na přistání..." Obezřetně zpomalil a spustil chlapce opatrně k zemi.
     "Ještě, tatí," žadonil Spirk.
     "Ne, už ne. Jsem unavený a ty jsi už docela těžký. Až zase někdy příště."
     Klučina vypadal zklamaně.
     "Pojď sem," pobídl ho Kirk, posadil se na zem a vzal ho do náruče. Pevně jej objal.
     Někdo zazvonil. Spock otevřel. Byl to Sulu. Kývl na pozdrav. "Tak co, prcku? Doufám, že jsi nezapomněl," usmíval se na něj.
     Spirk ožil a vymanil se z Kirkovy náruče. "Nezapomněl, strejdo. Máš mouchy?"
     "To víš, že jo," odpověděl Sulu s úsměvem a vzal malého za ruku, kterou k němu chlapec natáhl.
     Vzhledem k tomu, že Spock nijak nereagoval, ani Kirk se netvářil, že by se dělo něco neobvyklého, ačkoliv neměl ani páru, oč tu běží.
     "Přivedu vám ho zpáky ve dvacet nula nula," oznámil jim.
     Spock přikývl. "Prosím, dbejte na to, aby nic nestrkal do pusy. Byli bychom velmi neradi, aby se opakovalo to, co minule."
     Sulu zrudl. "Nebojte se, tentokrát budu mnohem důslednější."
     Spirk už netrpělivě táhl Sulua na chodbu.
     "To bychom ocenili," řekl Spock stroze těsně před tím, než se za Suluem zavřely dveře.
     Kirk se rozhodl okamžitě využít soukromí. "Oč tu šlo?" zeptal se zvědavě. "Co mají znamenat ty mouchy? Co se stalo "minule"?"
     Spock složil ruce za zády a hleděl na hračky rozházené na podlaze. "Pan Sulu si vzal na starosti vzdělávání Spirka v botanické oblasti. Na dnešek byli domluveni jít krmit masožravé rostliny. Při minulém krmení však Sulu Spirka neuhlídal a ten se rozhodl, že když růže - cituji Spirka - tak hezky voní, musí i hezky chutnat - konec citátu. Byla to pak již ryze věc vysoké pravděpodobnosti, že skončil s trnem v jazyku."
     "Au," reagoval Kirk soustrastně.
     "Bylo to pak nenejvýš zahanbující, když za námi utíkal skrze celou loď na můstek a hystericky křičel. Až teprve když jej doktor McCoy uklidnil dávkou z hypospreje, bylo možné zjistit, co bylo příčinou jeho reakce. Zároveň mě to utvrdilo v nutnosti pokračovat ve výuce i pokročilejších vulkánských technik sebeovládání, včetně kontroly bolesti."
     "Chudák dítě."
     "Nikoliv," řekl Spock chladně. "Je to pro jeho dobro a on to chápe. Měli jsme spolu na toto téma dlouhý a oboustranně velmi přínosný rozhovor."
     "Je tak malý. Jak to může chápat?"
     "Nepodceňuj ho. Skrývá se v něm mnohem víc, než je na první pohled patrné. Je obeznámen s tím, že díky svému smíšenému dědictví musí být v mnoha ohledech mnohem lepší a silnější, než takzvaní čistokrevní jedinci." Znovu přehlédl nepořádek na podlaze. "Ještě se má ale mnoho co učit. Je například na čase mu důsledněji vštípit smysl pro pořádek."
     I Kirk se podíval kolem sebe. "Když jsme byli se Samem malí, vypadalo to u nás mnohem hůř."
     "To ale není důvod, aby byla jeho nepořádnost podporována."
     Kirk se zasmál. "Proč jsem měl od tebe nějakou takovou odpověď čekat?" Vydal se zpět do dospělácké části jejich kajuty. Znovu ulehl na širokou postel, tentokrát ale ještě zmoženější než předtím. "Kolik času nám zbývá?"
     Spock se posadil vedle něj. "Jedna hodina, padesát osm minut."
     Kirk si položil ruku přes oči. "Nesnáším takové čekání. Napadlo tě, že může být úplně bezvýsledné? Co když nic nenajdem? Nebo co když příští průchod mezi vesmíry povede jinam?" Ucítil zhoupnutí matrace a přesun váhy na ní, šustění látky. Přesunul ruku z očí na hrudník. Viděl, že se Spock nad ním sklání, opřen o ruce položené vedle jeho ramen.
     "Bylo by to tak strašné, kdyby jsi tu musel zůstat?" zeptal se hlubokým hlasem.
     Ten pohled jeho tmavých očí... "Ty víš, že ano." Bylo to sotva víc než zašeptání. "Tohle není můj život."
     "Chápu. Přesto..." naklonil se k němu níž, "Nechceš aspoň okusit, jaký by mohl být?"
     Ani kdyby chtěl, nedokázal by se ubránit. Ale on ani nechtěl a tak se jen požitkem trhaně nadechl, když se jeho rty setkaly s Vulkáncovými.

--ooOoo--

     "... Z analýzy tedy vyplývá, že další vhodná anomálie spojující naše dva vesmíry nastane za sedmnáct celých dvě hodiny na těchto souřadnicích," ukázal Spock na diagramu. "Pak opět na šest celých třicet osm hodiny zmizí. Doporučuji proto využít nejbližší možné přiležitosti. Musíte ale být přesný, neboť vhodné okno trvá pouze jedenáct celých třista sedmdesát dva sekund. Pokud byste se do něj netrefil, mohl byste se ocitnout v jiném než vašem domovském vesmíru, případně zůstat zde."
     Admirál přikývl. Ulevilo se mu, že cesta domů opravdu existuje a je relativně snadná. Přesto ještě neměl vyhráno. Skutečně si neoddechne do té doby, dokud zase nevezme do náruče svého syna a neobejme svého Spocka.

--ooOoo--

     S raketoplánem to házelo všemy možnými i nemožnými směry. Poslední prudký náraz a pak se rozhostil naprostý klid. Hned jak se ujistil, že je vše po technické stránce v pořádku a že se trefil doprostřed požadovaného intervalu, kontaktoval Enterprise.
     "Kontrolní otázka, Spocku. Jak široká je vaše postel?"
     Vulkánec pozvedl zaskočeně obočí. "Vzhledem k tomu, že mám stejně jako vy standardní model, admirále, pak-"
     "Zaplaťpánbu," přerušil ho Kirk. "Sejdeme se za pět minut před hangárem."

--ooOoo--

     S raketoplánem to házelo všemy možnými i nemožnými směry. Poslední prudký náraz a pak se rozhostil naprostý klid. Hned jak se ujistil, že je vše po technické stránce v pořádku, kontaktoval Enterprise.
     "Kontrolní otázka, Spocku. Kdy proběhl výsadek na Miarka II?"
     Vulkánec pozvedl obočí a v očích mu zaplály ohníčky, které dokázal rozpoznat jen on a jeho manžel. "Hvězdného data 5872.1."
     Kirk se usmál. "Výborně. Sejdeme se za pět minut před hangárem. Vem Spirka s sebou."
     "Spirk už spí."
     "No dobrá. Pak si asi musím vystačit jen s tebou. Kirk konec."
     Pět minut je někdy celá věčnost. Sotva byly tlaky vyrovnány, vyhrnul se Kirk z hangáru tak rychle, jak jen mohl. Spock ale nikde.
     Najednou jej cosi popadlo zezadu. "Kam tak spěcháte, admirále?" Dřív než se stačil dostat k odpovědi, byl přitisknut zády ke zdi a ústa mu zaplnil horký pátrající jazyk.
     Je krásné být zase doma, pomyslel si, když se s ním Spock zamkl v nejbližším skladu a při milování a splynutí myslí se ujišťoval, že opravdu patří k sobě.

--ooOoo--

     "Admirále," pozdravil jej pokývnutím hlavy Spock, když vyšel z hangáru.
     "Spocku," rozzářil se Kirk. "Jak jste se tu celou tu dobu měl? A co můj dvojník? Snad vás příliš nezaskočil," vykládal, zatímco se dali na chodnou k výtahu.
     "Připravil mi sice nejedno překvapení, ale nic, s čím bych se nevyrovnal. A vy, admirále? Myslím, že i vy jste musel být vyveden z míry zjištěním, že máte co dočinění s paralelním vesmírem."
     Nastoupili do turbovýtahu a Kirk zadal palubu pět. "Vyveden z míry?" usmál se. "Máte smysl pro eufemismy, Spocku. Jak byste se cítil, kdyby vám z ničeho nic hupslo do náručí dítě a říkalo vám "tati"?"
     "Přibližně stejně, jako byste se cítil vy, kdybych vás nyní objal, líbal vás a šeptal do ucha něžnosti," řekl Vulkánec s kamenným výrazem ve tváři.
     Kabinou se rozezněl Kirkův uvolněný smích. Výtah se zastavil a vypustil je ven.
     "Doprovodíte mě, Spocku? Rád bych to s vámi nejprve pořádně probral, než začneme psát výslednou zprávu."
     Souhlasil. Bylo více než rozumné si nejprve ujasnit, co všechno oznámí a co ponechají pro sebe jako vysoce soukromé.
     "Čaj, Spocku?"
     "Ne, děkuji, Jime. Rád bych přešel přímo k věci."
     "No dobrá," odhodil Kirk zavazadlo na postel a nabídl Spockovi židli. Sám se posadil k vyplému počítačovému terminálu. Opřel se pohodlně do židle a začal. "Myslím, že nejlepší by pro začátek bylo shrnout si fakta. Existuje tu oblast s anomálií, díky níž lze relativně pohodlně a snadno přejít do paralelního vesmíru. Mimo jiné i do vesmíru, kde ty a já jsme manželé a máme spolu syna. Obávám se, že všechny tyto informace by bylo nejlepší nechat v tajnosti. Daly by se příliš snadno zneužít."
     "Naprosto souhlasím. Nicméně vše, co se tu posledních přibližně dvacet dva hodin dělo, se stalo právě díky této anomálii. Nezůstalo nepovšimnuto, že jsi nenastoupil do služby tak jak to bylo v rozpisu. Nevím, jak tomu bylo tam, kde jsi byl ty, Jime, ale tvůj alternativní protějšek se se mnou shodl, že jeho rozdílné zkušenosti a vzpomínky by mohly bránit hladkému chodu lodi, byť by se to týkalo pouze jediné směny."
     "U mě to bylo totéž. Ke Spirkově obrovské radosti."
     Spock přikývl. "Jestliže tedy chceme popřít, že se tu dělo cokoliv neobvyklého, co napíšeme do zpráv?"
     "Pravdu. Že jsme narazili na prostorovou anomálii, díky níž jsem musel na den mimo službu, prozkoumali ji, shodli se na její nebezpečnosti, rozestavili kolem ní varovné bóje a letěli dál podle rozvrhu."
     "Tedy lhát?"
     "To přece není lež. Jen pečlivě ostříhaná pravda."
     Spock to ještě na chvíli zvažoval. "Jak ale vysvětlíme případné zprávy v soukromých denících posádky o tom, že jsme byli spatřeni, kterak se držíme za ruce, jdeme do mé kajuty a před ní," trochu mu zezelenaly špičky uší, "provádíme intimní orální kontakt?"
     "Ty ses s ním vážně líbal?" žasl Kirk.
     "A ty s mým protějškem ne?" vrátil mu to Spock obratem. Až pozdě si uvědomil, jak nevhodné a unáhlené to bylo. Kirk se však nezdál být nijak dotčen.
     "No, moc jsem na výběr neměl, když mě de facto přišpendlil k posteli," smál se. "Když došlo na intimnější věci, stal se tam z tebe hotový divoch.
     Spockovi to ale tak vtipné nepřipadalo. "Vím, že to není má starost, ale..." Proč je tak nepatřičně zvědavý a nejistý zároveň? "Na jak moc intimní věci došlo?"
     Kirk viděl Spockovu nejistotu, snad i trochu strachu. Zasáhlo jej to hlouběji, než čekal. To bylo pouto mezi nimi opravdu takové povahy, jako v onom paralelním vesmíru, jen.. jen nevyjádřené? Přál si, aby to byla pravda.
     "Chyběl mu jeho manžel. Nejprve to vypadalo, že... že by bylo možné ho na chvíli zastoupit, ale..." povzdechl si. "Když mě políbil, připadalo mi to jako ta nejsprávnější věc na světě. Ale když nechal splynout naše mysli, oba jsme pochopili, že nic víc nemá smysl. Já nebyl jeho James Kirk, ale tvůj. Nemohli jsme pokračovat dál." Viděl, jak se Spockovi ulevilo. "A co ty?"
     Spock sklopil zrak na své v klíně spojené ruce. "Tady to bylo podobné."
     Na chvíli zapanovalo ticho. Kirk se otočil na židli směrem ke Spockovi, předklonil se, lokty se opřel o kolena. "Víš, co je zvláštní?" řekl nakonec. "Že ani jednomu z nás nepřipadne divné nebo pobuřující, jak jsme se zařídili v jakémsi alternativním vesmíru. Nevím jak ty, ale já jim dokonce tak trochu závidím. Tamten Spock mi dokonce řekl, že mě nikdy neviděl šťastnějšího, než když jsem měl rodinu, přátele i loď pohromadě. A já mu věřím. Když bylo jasné, že se lze vrátit, čas strávený s ním a se Spirkem byl... to bylo něco naprosto nepopsatelného! Spirk je tak... úžasné a nádherné dítě! Držet ho v náručí bylo jako držet všechnu lásku, která tam mezi námi je." Povzdechl si. "Je to až k nevíře, ale bude mi chybět. Jak je možné postrádat něco, co jsem nikdy neměl?"
     "Tvůj protějšek mi o něm vyprávěl. Dokonce mi ukázal i některé jeho holoprojekce. Když odpočíval, zkopíroval jsem data z jeho projektoru k sobě do počítače. Jestli budeš chtít, mohu ti je nahrát do projektoru a ukázat."
     "To by bylo skvělé," ožil hned Kirk. Vstal a začal něco hledat. "Kam jsem to jen... aha, tady je," vytáhl z jedné ze zásuvek holoprojektor. Moc jej nevyužíval - neměl důvod. "Jdeme?"
     "Kam?"
     "K tobě do kajuty. Chci vidět ty snímky."
     "Teď hned?"
     "Čím dřív, tím líp."
     "V tom případě není třeba odcházet. Mohu k svým datům přistoupit i z tvého terminálu."
     "Výborně! Tak hurá do toho!"
     Byla to záležitost několika mála desítek sekund. Spock napojil projektor k terminálu a přehrál do něj první dva soubory.
     "A co ty zbylé tři?" koukal mu Kirk přes rameno.
     "Ty se Spirka netýkají."
     "Ale máš je také od něj, že? A to, že sis je uschoval, má nějaký důvod. Chtěl bych je vidět. Ostatně - svým způsobem mi patří, nemyslíš?" dodal škádlivě.
     "Nemyslím." Nicméně je přehrál také. Věděl, že by na něj Jim naléhal tak dlouho, dokud by to stejně neudělal.
     První snímek Kirka naprosto uchvátil, stejně jako předtím Spocka. "Je tam tak malý! Teď je určitě větší. Není to nějaký starší záběr? A jak se tam směje! A ty taky! To je k nevíře... skoro jako bych ho mohl slyšet." Při druhém snímku zůstal dlouho potichu a myšlenkami v jiném vesmíru.
     Spock, sedící vedle něj, jej pozoroval, jak mu na tváři sem tam pohrává smutný úsměv.
     "Řekni, jak je možné, že tak báječný človíček jako Spirk nemá v tomto vesmíru své místo?"
     "Mnoho jiných třeba zase nemá své místo u nich." Spock ale hned věděl, že to je jen slabá útěcha.
     "Já vím. Carol tam zemřela před několika lety a David se ani nenarodil. Jaký to je ale rozdíl, když ani tady nesměl patřit do mého života?"
     "Ty snímky ti zjevně působí bolest. Nechme to na jindy," navrhl Vulkánec. Byla to poslední šance jak Kirkovi zabránit vidět... vidět co? To, co mu nenáleží? Co není určeno pro jeho oči? K čemu nedostal svolení? Buď jak buď, Kirk se stejně nenechal.
     "Ne, rád bych je viděl teď." S tím přepnul na třetí.
     "Můj bože," vydechl, když toho byl konečně schopen. Rychle se podíval i na zbylé dva. V tu chvíli měl za to, že jeho tvář musí být rudější než bývalá uniforma ostrahy. Prudce vstal, aby ulevil rostoucímu tlaku v kalhotách, odstoupil pár kroků a díval se kamkoliv, jen ne na hologram. Uvědomil si svůj zrychlený dech a pokoušel se ho zklidnit. Marně. Podíval se na strop, jako kdyby tam mohl najít odpovědi na otázky, které se mu rozvířily v hlavě. Hlavně aby Spock nepoznal, jak na tom je. Mohl by se urazit, kdyby zjistil, jak ho ty výjevy vzrušily. Kdyby zjistil, jak moc a jak dlouho touží po tom, aby byli více než přáteli. Více než nejlepšími přáteli. Skoro se lekl, když na něj Spock promluvil a zněl tak blízko. Nepostřehl, kdy přistoupil až těsně za něj.
     "Tvůj protějšek se mě ptal, jak je možné, že při všem, co jeden k druhému cítíme, co pro sebe znamenáme, jsme stále jen přáteli."
     Kirk zavřel oči. Skoro se bál toho, co uslyší.
     "Dlouho jsem nad tím uvažoval a nedokázal najít žádnou uspokojivou odpověď."
     Kirk sklopil hlavu a mlčel.
     "A když mi pak později dobrovolně ukázal i tyto snímky, došlo mi, že ať už je ona odpověď jakákoliv, chci ten stav změnit... pokud budeš chtít i ty."
     Kirk se rozechvěle nadechl. Až v tu chvíli postřehl, že potichu ronil slzy. Jako by se za ně styděl, rychle se otočil a zabořil tvář do Spockovy hrudi. Pevně jej objal a v duchu ho žádal, aby se jej na nic neptal. Příliš to bolelo. To vědomí, co všechno mohl mít, kdyby si dřív dodal trochu víc odvahy a řekl Spockovi o tom, co k němu doopravdy cítí. Vědomí, o co všechno kvůli své neschopnosti přišel.
     Spock ho sevřel v náručí a vyhověl jeho tiché prosbě. Stejně se na nic ptát nepotřeboval. Promarnili již tolik času, že ho nepotřebovali ještě prodlužovat zbytečným vyptáváním. Pohladil Jima po vlasech a opatrně sjel na stranu jeho tváře. Lehkým tahem vzhůru za bradu jej přiměl, aby se na něj podíval. "Spirk v tomto vesmíru místo," řekl přesvědčeně a palcem mu osušil jednu právě uroněnou slzu.. "Jeho čas sice nadejde později, ale nadejde. To přísahám."
     Kirk se na něj podíval, jako kdyby uvažoval, jestli to, co právě slyšel, je pravda. "Beru tě za slovo... táto." Zjevně se rozhodl, že je.

Konec